Pompeje, pohřbené pod sopečným popelem a po staletí zapomenuté, stále skrývají příběhy, které uchvacují představivost a umožňují nám nahlédnout do minulosti. Nejnovější díl fascinujícího dokumentárního seriálu Pompeje: Nové vykopávky – Dům pokladů odhaluje mimořádné bohatství jednoho z nejluxusnějších domů ve starověkém městě. Sledujte premiéru v neděli 25. května ve 21:00 na Viasat History.

Svědectví o bohatství a tragédii

Dokument Pompeje: Nové vykopávky divákům zprostředkují pohled do první řady nejrozsáhlejších archeologických vykopávek v Pompejích za poslední desetiletí. Tentokrát se archeologové zaměřují na honosné sídlo, které možná patřilo vlivnému politikovi a šlechtici Aulu Rustiu Verovi. Tento honosný dům, ukrytý stranou od rušných ulic, symbolizoval bohatství a pohodlí – stal se však také dějištěm tragického osudu v den, kdy v roce 79 n. l. vybuchl Vesuv.

Šperky sevřené mrtvými

Během vykopávek učinili archeologové strašidelný objev: v jedné z místností našli ostatky ženy, která se krčila v koutě a svírala sáček s perlovými náušnicemi a zlatými mincemi. Tyto cennosti, které dnes mají hodnotu tisíců liber, naznačovaly, že se zoufale snažila zachránit svůj nejcennější majetek. Nedaleko ležely pod zřícenou zdí rozdrcené ostatky muže. Kdo to byl? Proč zůstaly na místě, když se tolika jiným podařilo uniknout? Vědci používají moderní vyšetřovací techniky, aby dali dohromady jejich totožnost a poslední okamžiky.

Rekonstruovaný život před staletími

Kromě lidských ostatků se v domě nacházejí i neuvěřitelné ukázky římského umění a řemeslné zručnosti. Skvěle zachované fresky v takzvaném Černém pokoji prozrazují vytříbený vkus někdejších majitelů vily. Archeologové odhalili také složité podlahové mozaiky a sbírku nádherného nádobí, které se pravděpodobně používalo při opulentních hostinách.

Pomocí unikátní techniky odlévání dutin, které zůstaly v popelu, vědci rekonstruovali tvary nábytku, který dům kdysi zaplňoval. Na mramorové desce stolu zůstaly láhve, hrnce a talíře, které jako by čekaly na další jídlo – zamrzlé v čase v důsledku katastrofální erupce.

Propast mezi bohatstvím a otroctvím

Episoda Dům pokladů se zaměřuje nejen na nádheru pompejské smetánky, ale vrhá světlo i na ty, kteří pracovali v zákulisí. Ostrý kontrast mezi přepychem tohoto velkolepého sídla a drsnými životními podmínkami zotročených dělníků, kteří žili v sousedství, vykresluje dojemný obraz sociální nerovnosti starověkých Pompejí.

Nepřehlédnutelný příběh o objevování

Pompeje: Nové vykopávky je dokument kombinující vědecký výzkum, historickou rekonstrukci a nejmodernější archeologickou technologii, aby odhalil tajemství minulosti. Díky stylizované animaci inspirované starověkými freskami a exkluzivním záběrům z místa vykopávek se diváci přenesou zpět v čase a poznají život v jednom z nejbohatších domů Pompejí.

Podaří se archeologům konečně odhalit totožnost zesnulých a pochopit, proč zůstávali v odsouzeném městě až do poslední chvíle? Odpovědi se skrývají v dokumentu Pompeje: Nové vykopávky – Dům pokladů, který bude mít premiéru 25. května ve 21:00 na Viasat History. Nenechte si ujít tuto mimořádnou cestu do minulosti!

U příležitosti výročí jedné z nejzásadnějších technologických tragédií 20. století se divákům otevírá možnost se znovu vrátit k událostem, které jednou provždy proměnily globální vnímání jaderné energie. V neděli 26. dubna ve 21:00 uvede Viasat History premiéru silného dokumentu Černobyl: Hodina po hodině.

Datum premiéry není náhodný. Letos uplyne 40 let od černobylské havárie, která se odehrála v noci na 26. dubna 1986. Nový dokument se vrací k těmto dramatickým událostem a rekonstruuje katastrofu minutu po minutě, od chaotických prvních hodin až po její dlouhodobé důsledky pro lidstvo i životní prostředí. Na základě svědectví očitých svědků, odborných analýz a archivních materiálů se tvůrci snaží odpovědět na otázku, která přetrvává už čtyři desetiletí: jak mohlo k takové katastrofě dojít?

Noc, která otřásla světem

26. dubna 1986 v noci, přibližně v 1:23 místního času, explodoval reaktor číslo 4 v černobylské jaderné elektrárně, nacházející se asi 100 kilometrů severně od Kyjeva. V jediném okamžiku bylo zničeno aktivní jádro reaktoru a do atmosféry se uvolnilo obrovské množství radioaktivního materiálu. Tato havárie se stala nejhorší nehodou v historii civilní jaderné energetiky.

Dokument Černobyl: Hodina po hodině detailně rekonstruuje události té noci, od příprav na bezpečnostní test v elektrárně přes dramatická rozhodnutí v řídicí místnosti až po okamžik, kdy se situace zcela vymkla kontrole.

Jak však tvůrci zdůrazňují, černobylská katastrofa nebyla pouze výsledkem několika tragických minut. Její příčiny sahaly mnohem hlouběji, do konstrukce reaktoru, bezpečnostních postupů i reality sovětského systému, ve kterém elektrárna fungovala.

Město, které mělo představovat budoucnost

Nedaleko elektrárny se nacházelo město Pripjať, vybudované speciálně pro zaměstnance jaderného komplexu a jejich rodiny. V polovině 80. let zde žilo přibližně 50 000 lidí a průměrný věk obyvatel byl pouhých 26 let. Moderní obytné bloky, kina, školy i dobře zásobené obchody dělaly z města výkladní skříň sovětského technologického pokroku.

Nikdo si nedokázal představit, že během jediné noci se toto moderní město stane symbolem jedné z největších katastrof v dějinách. Dokument nabízí také pohled na život v Pripjati v posledních hodinách před katastrofou, klidný, obyčejný a zcela netušící drama, které se mělo brzy odehrát.

Hrdinové prvních hodin

Jedním z nejpůsobivějších aspektů dokumentu je příběh lidí, kteří se jako první postavili katastrofě. Hasiči z okolních jednotek dorazili na místo, aniž by tušili, že čelí hořícímu jadernému reaktoru. Bez specializovaného ochranného vybavení bojovali s plameny, které hrozily rozšířením do dalších částí elektrárny.

Jejich zásah sehrál klíčovou roli při omezení rozsahu katastrofy. Mnohé z těchto příběhů, tragických i hluboce hrdinských, dokument připomíná prostřednictvím svědectví očitých svědků a odborných komentářů.

Katastrofa, která byla téměř utajena

Dokument se věnuje také méně známému aspektu událostí roku 1986: reakci sovětských úřadů. Obyvatelé Pripjati nebyli o rozsahu nebezpečí informováni dlouhé hodiny a evakuace města začala až následující den.

Mezitím se radioaktivní mrak již začal šířit nad Evropou. Právě zahraniční monitorovací stanice jako první zaznamenaly neobvykle vysoké hodnoty radiace, což donutilo sovětské úřady přiznat, že došlo k vážné havárii.

Co se skutečně odehrálo v prvních dnech po výbuchu? Jaká rozhodnutí byla přijímána v Moskvě i přímo na místě katastrofy? Dokument Černobyl: Hodina po hodině tyto události rekonstruuje s mimořádnou přesností.

Odkaz katastrofy

Čtyřicet let po katastrofě jsou její důsledky stále patrné. Rozsáhlé oblasti v okolí elektrárny zůstávají kontaminované a vědci nadále zkoumají dopady radiace na lidské zdraví i životní prostředí.

Černobylská havárie se zároveň stala jedním z nejvýznamnějších zlomových bodů v historii jaderné energetiky. Mnohé země začaly znovu přehodnocovat bezpečnost svých jaderných elektráren a události na Ukrajině trvale změnily globální debatu o rizicích spojených s atomovou energií.

Dokument Černobyl: Hodina po hodině nabízí možnost podívat se na tyto události z dnešní perspektivy, prostřednictvím svědectví, odborných analýz i rekonstrukce dramatických momentů, které vedly k jedné z největších technologických tragédií 20. století. A přestože od katastrofy uplynuly čtyři desetiletí, otázky týkající se jejích příčin a důsledků zůstávají stále aktuální.

Více odpovědí a také detailní rekonstrukci událostí přinese dokument Černobyl: Hodina po hodině, který bude mít premiéru v neděli 26. dubna ve 21:00 na Viasat History.

Gladiátorské hry jsou tradičně spojovány především s muži. Historie však odhalila důkazy, že ženské gladiátorky skutečně existovaly. Tyto válečnice bojovaly kruté bitvy v arénách Římské říše a jejich příběhy zůstaly po staletí téměř zapomenuty. V našem článku odhalujeme zajímavosti ze života těchto statečných žen, které dokázaly vzdorovat pravidlům i očekáváním své doby.

1. V Pompejích bojovaly ženské gladiátorky podobně jako muži, ale o rovnosti zde nemohla byt ani řeč. Účastnily se s vyzáblým hrudníkem, s mečem v ruce a často bez přilby – něco, co by dnes šokovalo celý svět, a tehdejší diváky teprve. Očekávalo se, že ženy povedou klidný, domácí a poslušný život. Alfonso Mañas, badatel z University of California, Berkeley, uvádí, že ženy vybrané do bojů nebyly ani nejsilnější, ani nejzručnější, ale „nejkrásnější“.
2. Přesto někteří diváci byli fascinováni jejich schopnostmi. Básník Statius napsal: „Mysleli byste si, že u řeky Tanais bojuje banda Amazonek…“.
3. Různé zdroje uvádějí, že ženské gladiátorky se objevovaly přibližně od roku 59 n. l. do roku 200 n. l., bojovaly proti jiným ženám, lidem s trpasličí postavou nebo občas proti zvířatům. V roce 200 n. l. je císař Septimius Severus zakázal s odůvodněním, že diváci je hanobili nevhodnými vtípky během sportovních akcí.
4. Přesto i po zákazu existovaly gladiátorky, které pokračovaly v bojích v některých regionech, například v Ostii ve 3. století.
5. Bojovat mohly ženy z chudých i bohatých vrstev, ale při vstupu do arény ztrácely veškeré tituly a společenské postavení a byly označeny jako infames (nebo infamina), tedy na úrovni herců či prostitutek.
6. Mnohé gladiátorky byly společností považovány za vyvržence, zvlášť muži je obviňovali z kažení společnosti a zakazovali jim sňatky.
7. I když byly jejich zápasy, veřejné či soukromé, velmi tvrdé a nebezpečné, ženy zřídka bojovaly až na smrt. Často šlo spíše o představení či speciální zápasy s upravenými pravidly, někdy končily remízou.
8. V roce 1996 byl objeven kosterní hrob na Dover Street v Londýně, oznámený v roce 2000. Jednalo se o ženskou kostru obklopenou gladiátorskými symboly a vybavením. Někteří odborníci se domnívali, že jde o vzácný hrob ženské gladiátorky. Názory expertů zůstávají rozdílné. Mary Beard uvedla, že důkazy pro toto určení „se zdají slabé“.
9. Nejvýznamnější artefakt související s ženskými gladiátorkami se nachází v British Museum v Londýně. Jde o mramorovou reliéfní desku nalezenou v dnešním Turecku, zobrazující dvě bojovnice uzamčené v souboji. Přestože deska má znázorňovat bitvu královny Amazonek a Achilley, ženské verze Achilla, text na artefaktu označuje jejich zápas jako ‘missio’ (čestné ukončení/remíza), což ukazuje, že šlo o respektované bojovnice.

Pokud vás tyto překvapivé detaily o ženských gladiátorkách zaujaly, doporučujeme se podívat na nejnovější dokument Římské gladiátorky: Zapomenuté královny arény, který přinese televizní stanice Viasat History ve čtvrtek 12. března ve 20:50. Sledujte, jak tyto neohrožené bojovnice skutečně vypadaly, jak zápasily a jaký měly život mimo arénu.

Královna Viktorie byla po více než šedesát let symbolem říše, stability a mravního řádu. Celá jedna epocha nese její jméno a obraz královny oděné v černém smutečním šatu, natrvalo zapsán do kolektivní paměti. Za korunou, etiketou a přísným protokolem však stála žena z masa a kostí: vášnivá, hluboce citlivá a toužící po blízkosti. Dokument Královna Viktorie: Utajená svatba a dítě?, který přinese televizní stanice Viasat History, se vrací k otázce, která už více než sto let fascinuje historiky i veřejnost. Jak blízký byl vztah Viktorie s jejím skotským sluhou Johnem Brownem a proč dodnes vyvolává tak silné kontroverze?

Královna, která měla být symbolem, ale zůstala ženou

Královna Viktorie nastoupila na trůn ve velmi mladém věku a rychle se stala jednou z nejmocnějších osobností 19. století. V soukromí byla impulzivní, emocionálně intenzivní a silně připoutaná ke svým osobním vztahům. Její manželství s princem Albertem nebylo jen dynastickým svazkem, ale také partnerstvím založeným na hluboké lásce a intelektuálním souznění. Když Albert roku 1861 zemřel, Viktorie upadla do dlouhotrvajícího smutku, stáhla se z veřejného života a stala se terčem rostoucí kritiky.

Právě v tomto období vstoupil do jejího života muž, který navždy změnil pohled na její pozdější léta.

Kdo byl John Brown a proč vyvolával takové rozpaky?

John Brown byl horal a osobní sluha královny na zámku Balmoral. Nebyl aristokrat, nerespektoval dvorskou etiketu a nijak se jí nesnažil přizpůsobit. Byl přímý, neochvějně loajální a vždy po ruce, když Viktorie nejvíce potřebovala oporu. Po Albertově smrti se stal jejím nejbližším společníkem, důvěrníkem a ochráncem.

Pro královský dvůr to bylo nepřijatelné. Ovšem ovdovělá královna, vladařka rozsáhlé říše, trávící tolik času s „obyčejným“ sluhou, porušovala nepsaná pravidla třídy, pohlaví i moci. Po Londýně kolovaly klepy, vycházely satirické karikatury a do veřejného diskurzu pronikla přezdívka „paní Brownová“ jako výraz posměchu.

„Nikdo tě nemiloval víc než já.“

Ve svých soukromých zápiscích zanechala Viktorie slova, která dodnes patří k nejsilnějším důkazům intenzity tohoto vztahu. Následující citát, adresovaný Johnu Brownovi, je autentický a pochází z jejích osobních poznámek: „Často jsem mu říkala, že ho nikdo nemiloval víc než já a že nemá lepšího přítele než mě, a on odpovídal: ‚A ty – než mě. Nikdo tě nemiluje víc.‘“

Tato slova je těžké číst jen jako projev chladného, platonického přátelství. Právě zde se však objevuje problém, s nímž se ženy potýkají po staletí.

Žena pod kontrolou, i když je královnou

Dokument klade překvapivě aktuální otázku: Proč jsou ženská blízkost, něha a potřeba opory tak často sexualizovány, zpochybňovány a morálně posuzovány? Viktorie nesměla truchlit po svém. Neměla se smát, důvěřovat ani navázat vztah s mužem mimo svou společenskou třídu. Každé gesto bylo sledováno, každý vztah hodnocen.

Je to příběh dvojího metru. Mocní muži mohli mít milenky, aféry i nemanželské děti. Žena, dokonce i královna, měla zůstat „čistá“, uzavřená do role vdovy a morálního symbolu. Vztah s Brownem byl vnímán jako nebezpečný ne proto, že by byl nemravný, ale proto, že narušoval zavedený společenský řád.

Tajná svatba nebo skryté dítě?

Jedním z nejvíce senzacechtivých témat dokumentu jsou teorie o tajné svatbě či dokonce tajném dítěti královny Viktorie a Johna Browna. Badatelé zkoumají útržky korespondence, chybějící dokumenty, dobová svědectví i rodinné příběhy předávané po generace.

Dokument neslibuje laciná odhalení. Pečlivě ukazuje, kde končí důkazy a kde začínají spekulace. Tvrzení o dítěti dnes nemají jednoznačný dokumentární důkaz, avšak samotná skutečnost, že byly tyto příběhy po desetiletí potlačovány, odhaluje hluboké obavy z ženské autonomie.

Hlas skeptika a hlas historičky

Diváky provázejí pátráním právník a televizní osobnost Rob Rinder a historička Fern Riddell, jejíž výzkum vrhá nové světlo na Viktoriin život po Albertově smrti. Jejich dynamika stojí na napětí mezi emocionální empatií a chladnou právní analýzou. Díky tomu dokument nenutí k jedinému závěru, ale vyzývá diváky, aby si vytvořili vlastní názor.

Viktorie očima dneška

Ačkoli se dokument soustředí na historická fakta, nelze se ubránit pohledu dnešníma očima. Jak bychom dnes vnímali ženu, která po ztrátě manžela nalezne citovou oporu ve vztahu s mužem mimo svou společenskou třídu?

Viktoriin příběh ukazuje, že ženy po dlouhá staletí žily pod neustálým dohledem. Jejich emoce jsou podezřívány, analyzovány a morálně hodnoceny, i když se týkají smutku a samoty. Doba i média se změnily, ale mechanismus zůstává povědomý. Žena u moci je stále nucena obhajovat formy blízkosti, které jsou mužům obvykle bez otázek dopřány.

Příběh starý 150 let, který i dnes zní překvapivě aktuálně, i když jeho hrdinka nosí korunu.

Dokument Královna Viktorie: Utajená svatba a dítě? exkluzívně na televizní stanici Viasat History 27. února ve 21:00.

Tógy, orgie a gladiátorské zápasy – Římská říše byla zredukována na hrstku vyčpělých klišé. Odvážná nová čtyřdílná dokumentární série však tyto mýty boří a odhaluje ohromující realitu toho, jak Římané skutečně žili, pracovali a přežívali během staletí imperiální historie.

Nejnovější dokument Římská říše – Za hranicí mýtů sleduje čtyři pečlivě vybrané postavy, obchodníka, senátora, gladiátora a pretoriánského gardistu, jejichž životy otevírají okna do klíčových okamžiků od tažení Julia Caesara až po vládu Nerona, Commoda a Caracally. Při cestě z Říma do Galie, Egypta, Británie a na dunajskou hranici série odhaluje neklidný, multikulturní svět držený pohromadě obchodem, právem a dechberoucím inženýrstvím. Kombinací dramatických rekonstrukcí s nejmodernějším historickým výzkumem chce odstranit známé fantazie a ukázat civilizaci, která je zároveň brutálně cizí i překvapivě moderní.

Římané, jaké jste nikdy nepoznali

Zapomeňte na mramorové vily a pohodový život, skutečnost byla mnohem podivnější a zajímavější.

Každodenní cesta byla maratonem

Většina obyvatel velkých měst se pohybovala výhradně pěšky. Koně byli drahým symbolem společenského postavení a v centru Říma byl přes den zakázán kolový provoz. Obchodníci, otroci i úředníci denně nachodili několik kilometrů po nerovných kamenných dlažbách, zdolávali strmá schodiště a prodírali se ulicemi přeplněnými zvířaty, prodejci a povozy. Starověký svět měl překvapivě vysoký „počet kroků“ – jen bez sportovní obuvi a hladkých chodníků.

Život v pasti smrti

Velkým římským městům dominovaly insulae – vratké vícepodlažní činžovní domy, kde byli běžní lidé namačkáni v bytech nad pouličními obchody. Čím výš jste bydleli, tím menší a levnější byl váš prostor. Horní patra často neměla tekoucí vodu ani soukromé toalety. Požáry a zřícení budov byly děsivě časté. Takto vypadala městská realita většiny obyvatel, na hony vzdálená romantickým představám historických dramat.

Lázně byly vaše sociální sítě

Veřejné lázně nebyly luxusem, byly místem, kde se odehrával život. I skromní Římané je navštěvovali několikrát týdně, aby se umyli, zacvičili si, pomluvili, uzavřeli obchody a debatovali o politice. Rozsáhlé komplexy, jako byly Caracallovy lázně, spojovaly teplé a studené bazény s tělocvičnami, zahradami, knihovnami a stánky s občerstvením. Fungovaly spíše jako moderní obchodní centra než jako obyčejné koupelny.

Každý den jste jedli pouliční jídlo

Mnohé městské byty neměly skutečnou kuchyň. Římané proto spoléhali na thermopolia, pouliční pulty nabízející horké pokrmy, chléb a víno přímo na chodníku. „Jíst venku“ nebyl luxus, ale nutnost. A víno? Ředěné vodou, pít ho neředěné bylo považováno za projev přehnanosti a nedostatku sebekontroly.

Recyklace byla součástí říše

Římané byli mistři „upcyklace“. Kamenné bloky, sochy a nápisové desky ze starších staveb byly běžně znovu používány při nových projektech, takže celá města sloužila jako lomy. V Egyptě se rozbité keramické střepy využívaly jako levný psací materiál pro poznámky, účty a dopisy. Včerejší odpad se stal zítřejšími psacími potřebami – a dnešním cenným historickým archivem.

Civilizace bez příkras

Takto jste římské dějiny ještě neviděli: založené na nejnovějších archeologických poznatcích, zbavené mýtů o mramorových sochách a napínavé jako nejlepší drama. Říše nebyla pohlednicí – byla živou, dýchající a potící se realitou. A nyní ožije před vašima očima v dokumentu Římská říše: Za hranicí mýtů. Nová přelomová dokumentární série má premiéru na Viasat History ve čtvrtek 12. února ve 21:00.

Úvodní slova udeří jako memento: „Muž, který ohýbal a překrucoval historii, ale nejednal sám.“

Tato věta je klíčem k dokumentární sérii Nacisté: vlákna zla, nové strhující produkci na televizní stanici Viasat History. Premiéra se vysílá v pondělí 9. února ve 21:00, nové epizody pak každé pondělí ve stejný čas.

Nejde o další seriál o druhé světové válce. Vypráví příběh lidí, kteří vytvořili mechanismus zločinu, síť patolízalů, fanatiků, oportunistů a bezohledných technokratů, motor destrukce, jenž umožnil Adolfu Hitlerovi uskutečnit jeho vizi.

Zlo neexistuje ve vakuu. Třetí říše měla trvat tisíc let. Přežila pouhých dvanáct. Přesto během tak krátké doby přišlo o život více než 40 milionů lidí, převážně civilistů. Miliony Židů byly zavražděny v holokaustu. Pád režimu v roce 1945 příběh neuzavřel, následky, soudy a vyrovnávání se s minulostí trvaly desetiletí.

Nacisté: vlákna zla se vrací ke kořenům: do poválečného Německa, ponižovaného, ekonomicky zdevastovaného a politicky chaotického. Zavádí nás do zakouřených mnichovských pivnic, kde Adolf Hitler poprvé promlouval k davům zoufale hledajícím smysl, řád a naději. Právě tam se objevili jeho první spojenci: Rudolf Hess, Alfred Rosenberg, Ernst Röhm a Hermann Göring, muži, kteří rychle pochopili, že nový vůdce může být jejich cestou k moci.

Jedna ideologie, mnoho tváří

Namísto jednoho příběhu prvních 12 epizod splétá několik „vláken zla“. Každá epizoda se soustředí na jinou postavu z Hitlerova vnitřního kruhu, nejde však o biografie. Série analyzuje, jak se rozmanité osobnosti staly součástí jednoho stroje.

Setkáváme se s Ernstem Röhmem, brutálním velitelem SA (Sturmabteilung), který patřil mezi několik mála mužů, kteří Hitlerovi tykali, dokud se jeho ambice nestaly hrozbou. Poznáváme také Rudolfa Hesse, fanaticky loajálního zástupce vůdce, jehož záhadný let do Británie vyvolává otázky o fanatismu, zoufalství a rozporech uvnitř nacistické elity. Alfred Rosenberg, nacistický ideolog, ukazuje, jak se myšlenky zbavené empatie mohou stát nástrojem masového vraždění, i když jejich autor zůstává v pozadí.

Propaganda, právo a strach: pilíře systému

Série odhaluje, že nacismus byl mnohem složitější než pouhá násilná diktatura. Byl to také svět slov, obrazů a zákonů.

Joseph Goebbels, mistr propagandy, zneužil jazyk k vytvoření alternativní reality pro miliony Němců. Hans Frank, právník a Hitlerův osobní poradce, využíval právo jako nástroj teroru, což mu vyneslo přezdívku „Řezník Polska“. Albert Speer, architekt a ministr zbrojního průmyslu, vybudoval materiální základy války, přesto se později snažil přesvědčit svět – i sebe – že „o ničem nevěděl“.

Moc, která svádí a ničí „V kancelářích Třetí říše znamenala moc a postavení všechno,“ zazní v jedné epizodě.

Série nekompromisně odhaluje, jak mocenské struktury formovaly osobnosti jako Martin Bormann, tajemný zákulisní vládce režimu, který kontroloval přístup k vůdci; a Hermann Göring, barokní symbol nacistického přepychu posedlý tituly, privilegii a luxusem, jenž postupně ztrácel skutečnou kontrolu nad válečným aparátem, který pomáhal vybudovat.
Finále představuje dvě vojenské postavy: Karla Dönitze, Hitlerova nečekaného nástupce v posledních dnech říše, a Wilhelma Keitela, poslušného vykonavatele rozkazů, který až do konce tvrdil, že byl pouze „loajálním vojákem“. Může však poslušnost někdy ospravedlnit zločin?

Nový pohled na dějiny

Tvůrce série Andrew Wall zdůrazňuje, že cílem bylo zobrazit pachatele jako lidské bytosti – ne proto, aby je omlouval, ale aby pochopil, jak se z obyčejných úředníků, umělců, právníků a vojáků staly pilíře zločinného systému.

Komentáře přinášejí renomovaní historici a badatelé včetně Dr. Lynette Nusbacher, Dr. Thomase Webera, Dr. Luka Daly-Grovese, Dr. Roberta Gerwartha a spisovatele Jamese Wyllieho. Jejich postřehy, podložené novými archivními zdroji, dodávají sérii svěžest a intelektuální hloubku.

Toto je jen začátek…

První část série je pouze úvodem k ještě temnějším příběhům. V další části se diváci setkají s Heinrichem Himmlerem, architektem teroru SS; Reinhardem Heydrichem, jedním z hlavních organizátorů holokaustu; a Adolfem Eichmannem, byrokratem, který proměnil administrativu v nástroj masového vyhlazování.

Objeví se také ženy Třetí říše – Leni Riefenstahl, Magda Goebbels a Eva Braun – jejichž příběhy ukazují, jak blízkost moci a ideologie deformuje soukromý život i morální rozhodování.

Proč byste seriál měli vidět?

Tvůrci zdůrazňují, že dokument Nacisté: vlákna zla nevznikl pouze jako lekce dějepisu, ale jako varování. Adolf Hitler nejednal sám; jeho zločiny umožnili lidé, kteří jeho vizi podporovali, ospravedlňovali a bezvýhradně uskutečňovali. Jejich příběhy jsou klíčové pro pochopení toho, jak vzniká systémové zlo. Nejde jen o minulost, je to nepříjemná připomínka, která je aktuální i dnes.

Premiéra: pondělí 9. února, 21:00

Nové epizody: každé pondělí ve 21:00, Viasat History

Alexandr Veliký patří k nejzářivějším postavám světových dějin, a to navzdory skutečnosti, že jeho vláda trvala pouhých dvanáct let. Bylo to však dvanáct let mimořádné intenzity, ambicí a bezprecedentních úspěchů. Ve svých dvaceti letech porazil Perskou říši, stal se egyptským faraonem a založil řadu měst, která pojmenoval po sobě. V lednu uvede stanice Viasat History nový dokumentární seriál Alexandr Veliký – největší dobyvatel starověku, který vypráví o jeho životě očima jeho nejlepšího přítele Hefaistióna. Díky hraným rekonstrukcím, CGI efektům a vzrušujícím objevům z nových archeologických vykopávek nabízí seriál intimní portrét Alexandra. V našem článku odhalujeme několik zajímavostí, které jste o něm možná nevěděli.

1. Nikdy neprohrál bitvu

Alexandr bojoval svou první bitvu už v 18 letech a během následujících 15 let válečných tažení nikdy neprohrál jedinou bitvu, i proto si vysloužil přízvisko „Veliký“. Ačkoli se často ocitl na pokraji porážky, některé bitvy si vyžádaly těžké ztráty a jeho generálové nebyli vždy úspěšní, díky brilantní taktice, rychle mobilizovaným jednotkám a chytrému využití makedonské falangy dokázal vždy zvítězit nad svými protivníky, včetně výrazně početnějších perských armád. Vojenské strategie, které Alexandr vyvinul, se dodnes vyučují na vojenských akademiích.

2. Neobyčejně krásně voněl

Podle dobových historiků, jako byli Plútarchos a Aristoxenos, měl Alexandr nejen svěží dech, ale jeho kůže vydávala tak příjemnou vůni, že ji nasávalo i jeho oblečení. Pozdější odborníci se domnívali, že tato zvláštní vůně mohla souviset s vlastnostmi jeho pokožky. Popisy totiž uvádějí, že Alexandr byl velmi bledý a měl růžovou pleť. Jiní se přiklánějí k názoru, že jde pouze o jednu z legend, které měly jeho osobu učinit ještě božštější.

3. Pojmenoval po sobě mnoho měst a jedno dokonce po svém koni

Alexandr založil desítky měst, z nichž mnohá pojmenoval po sobě. Většina z nich vznikla přeměnou vojenských základen, které zřídil během svých výbojů. Mnohá prosperovala i po jeho smrti a egyptská Alexandrie dodnes nese jeho jméno a má téměř 6 milionů obyvatel. V dnešním Pákistánu se však nachází město (Búkefala), které nepojmenoval po sobě, ale po svém milovaném koni Búkefalovi, jenž padl v boji. Alexandra tento kůň provázel od jeho deseti let, kdy ho jako jediný dokázal zkrotit. Búkefalos s ním putoval až do Indie, kde nakonec utrpěl smrtelné zranění.

4. K dobytí pevnosti použil „okřídlené“ muže – a pak se zamiloval na první pohled

Podle legendy dobyl Alexandr nedobytnou pevnost Sogdijská skála, nacházející se na území dnešního Uzbekistánu, bez boje a s pomocí pouhých několika stovek mužů. Nařídil svým 300 vojákům, aby pomocí stanových kolíků a lan vyšplhali na skálu, na níž pevnost stála, a poté zamávali kusem plátna, jako by měli křídla. Obránci byli pohledem na „okřídlené“ muže natolik vyděšeni, že se okamžitě vzdali. Když si dobyvatel prohlížel zajatce, spatřil Roxanu, dospívající dceru baktrijského šlechtice, a ihned se do ní zamiloval. Podle Makedonců byla nejkrásnější ženou Asie, krásnější byla už jen manželka krále Dareia, takže není divu, že se Alexandr zamiloval až po uši. Roxana mu později porodila syna Alexandra IV., a to několik měsíců po králově smrti.

5. Pravděpodobně se upil k smrti Historici se o tom přou, ale zjednodušeně řečeno lze říct, že se Alexandr upil k smrti. Dobyvatel byl vášnivým pijákem, který své úspěchy slavil velkolepými hostinami, při nichž teklo víno proudem. Nekonečná tažení a neustálá konzumace alkoholu jeho tělo zcela vyčerpaly a učinily ho mnohem náchylnějším k nemocem, které na Východě zuřily, například k malárii či břišnímu tyfu. Ani poté, co v Babylóně onemocněl, nepřestal pít, což jeho stavu nijak nepomohlo. Alexandrův stav se zhoršil, horečka prudce stoupla, měl blouznivé sny, nakonec upadl do bezvědomí a zemřel. Bylo mu necelých 33 let. Když se Makedonci o jeho smrti dozvěděli, propukli v pláč, mnozí si oholili hlavy a podle některých záznamů se dokonce vyhladověli k smrti. Alexandrovo tělo bylo uloženo do zlatého sarkofágu naplněného medem, aby se zachovalo.

V úterý 9. prosince ve 21:00 bude mít na Viasat History premiéru dokumentární seriál Skrytá tajemství Jadranu, který vás provede 30 000 let dlouhou cestou jednoho z nejdůležitějších evropských regionů. Série vypráví příběh jadranské pánve – oblasti, která byla svědkem vzestupu civilizací, střetů impérií a technologických průlomů, jež formovaly západní svět.

Od neandrtálců až po moderní dobu

Seriál postupně odhaluje jednotlivé vrstvy jadranské historie a ukazuje, jak se tento region stal jedním z kolébek evropské civilizace. V Romualdově jeskyni v Istrii učinil archeolog Darko Komšo, ředitel Archeologického muzea Istrie, převratný objev: jeskynní malby staré více než 30 000 let. Tento nález přepsal pravěk jihovýchodní Evropy a potvrdil, že Jadran byl obydlen už během doby ledové. Společně s 60 000 let starou neandrtálskou flétnou z jeskyně Divje Babe ve Slovinsku a neandrtálskými pozůstatky z chorvatské Vindije vytváří živý obraz nejstarších obyvatel této oblasti.

Zapomenutá království a starověké tragédie

Dokument rovněž analyzuje svět starověkých Histrů, kteří obývali Istrijský poloostrov už kolem roku 1500 př. n. l. Jejich příběh je plný odvahy i tragických událostí. V roce 177 př. n. l., obklíčen římským vojskem, zvolil jejich vůdce, král Epulon, smrt místo kapitulace, čímž si zajistil místo v dějinách jako symbol odporu.

Moderní archeologické výzkumy v zátoce Zambratija odhalily nejstarší šitou dřevěnou loď ve Středomoří — plavidlo, jehož prkna byla spojena lanovými stehy. Spolu s ní byly nalezeny i pozůstatky zatopeného osídlení starého 6 000 let. Díky pokročilým metodám podvodního průzkumu dnes mohou archeologové nahlédnout do tajemství dávno zaniklých civilizací ukrytých pod mořskou hladinou.Řím a vzdorovitý Jadran.

Po staletí byl Jadran dějištěm ambicí i konfliktů. Vymezoval hranici mezi římským světem a ilyrskými královstvími. Jednou z nejvýraznějších postav této epochy byla královna Teuta, která se odvážila vzdorovat římské námořní moci. Její pirátská flotila terorizovala římské obchodníky a vyprovokovala konflikt, jenž ovlivnil osud regionu na generace dopředu.

Dále na severu vzdorovali divocí bojovníci kmene Delmatů římské expanzi více než 160 let, až je nakonec císař Augustus pokořil. Jadran však nebyl pouze bojištěm; byl také křižovatkou kultur, jejichž vzájemné interakce zanechaly nesmazatelnou stopu v dějinách celého Středomoří.

Ostrov, který ovládal moře

Jedna z nejdramatičtějších kapitol tohoto příběhu se odehrála na chorvatském ostrově Vis, malém, ale strategicky neobyčejně významném místě protkaném kilometry podzemních vojenských tunelů. Během chorvatské války za nezávislost v roce 1992 se jugoslávská armáda stáhla z ostrova bez jediného výstřelu a zanechala zde přes 30 vojenských objektů, podzemní nemocnici a úkryty pro ponorky.

Historicky o Vis soupeřili Katalánci, Francouzi, Britové, Habsburkové, Italové i Němci, všichni usilovali o kontrolu nad tím, co místní dodnes nazývají „klíčem k Jadranu“. Jak říká místní pořekadlo: „Kdo ovládá Vis, ovládá Jaderské moře.“ Dnes po staletích konfliktů stojí ostrov jako symbol míru – místo, kde zrezivělé kanóny a bunkry konečně umlkly.

Proč sledovat Skrytá tajemství Jadranu?

Skrytá tajemství Jadranu nejsou jen historickým dokumentem, jsou filmovou cestou časem od doby kamenné až po současnost. Očima archeologů, historiků a nadšených badatelů diváci prozkoumají podmořské ruiny, pravěké jeskyně i opuštěné vojenské komplexy, každé z těchto míst skrývá příběhy lidské vytrvalosti, objevování a proměn.

V jádru tohoto seriálu stojí myšlenka Jaderského moře jako živého archivu lidských dějin. Tedy místa kde se civilizace setkávaly, obchodovaly, bojovaly a vzájemně ovlivňovaly, a zanechaly stopy, které formují náš svět dodnes.

Kdy a kde tento dokumentární seriál sledovat?

Světová premiéra Skrytých tajemství Jadranu se uskuteční v úterý 9. prosince ve 21:00 na Viasat History. Tento seriál je neodmyslitelným zážitkem pro každého milovníka historie, archeologie a poutavého vyprávění — představuje cestu od neandrtálců až po současnost, napříč mořem, které si pamatuje víc, než tušíme.

Uprostřed hornatých krajin čínské provincie S’-čchuan se nachází jedno z nejzáhadnějších archeologických nalezišť na světě. Nový dokument odhaluje civilizaci, která byla tisíce let zapomenutá a nabízí fascinující pohled na počátky čínské historie.

Poklady ukryté v zemi po tisíciletí, vyrobené z bronzu, zlata, jadeitu a slonoviny, odkrývají magický, politický a náboženský svět starý přibližně 3 500 let. Monumentální masky, zvířecí sochy a bohatě zdobené rituální nádoby vypráví příběh záhadného a vyspělého národa.

Objev a průlom v archeologii

Archeologické naleziště Sanxingdui se nachází poblíž města Guanghan, asi 40 kilometrů severně od Čcheng-tu, hlavního města provincie S’-čchuan. První artefakty se objevily náhodou v roce 1929, kdy místní farmář při kopání studny narazil na jadeitové předměty. Skutečný průlom však přišel až v 80. letech, kdy byly odkryty dvě hluboké obětní jámy plné tisíců mimořádně originálních předmětů datovaných do období přibližně 1600–1200 př. n. l.

Království Šu: mocnost z dávné minulosti

Sanxingdui je široce považováno za starověké hlavní město království Šu, o němž se zmiňují rané čínské kroniky. Tento stát se vyvíjel nezávisle od civilizacích v povodí Žluté řeky, tradiční kolébce čínské kultury, a vytvořil si své vlastní výrazné umělecké a rituální tradice. Legendární vládci jako Cancong a osobitý styl monumentálních masek s vystouplýma očima potvrzují jedinečnost této civilizace i autenticitu starověkých záznamů.

Pozoruhodné poklady a jejich význam

Archeologové zatím odkryli více než 10 000 artefaktů, včetně masivních bronzových masek a hlav pokrytých zlatou fólií, figurín a soch ptáků a draků, jadeitových nádob, slonovinových řezeb a fragmentů hedvábí. Mnohé z těchto předmětů byly umístěny do obětních jam a někdy byly úmyslně poškozeny jako dary určené bohům. Nalezeny byly také části obranné zdi a pozůstatky starověkých kanálů, které svědčí o rozvinutém městském životě a obchodních aktivitách.

Nevyřešené záhady

Navzdory velkého množství objevů zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Proč byly cenné předměty záměrně poškozeny a pochovány? Jaký byl význam složitých rituálů a záměrné destrukce? Absence písemných záznamů z této éry podněcuje představivost vědců i diváků po celém světě.

Nedávné nálezy, včetně těch z posledních let, nadále rozšiřují naše poznání o Sanxingdui i království Šu a odhalují rozsáhlé kulturní vazby s dalšími oblastmi starověké Číny a Asie.

Kdy můžou diváci sledovat dokument „Ztracené město Sanxingdui“?

Dokument bude mít premiéru 6. prosince ve 22:05 na kanálu Viasat History. Využijte jedinečnou příležitost a vydejte se na cestu k jednomu z největších archeologických objevů 20. a 21. století. Staňte se svědky toho, jak archeologové odkrývají tajemství tohoto zapomenutého království.

Tento dokument odhaluje strhující dějiny civilizace, která byla po tisíciletí pohřbena v hlubinách země, aby nyní znovu získala své právoplatné místo v panoramatu světové kultury.

V prosinci uvede Viasat History vzrušující dokumentárně dramatický sériál Jack Rozparovač: Napsáno krví. Představí zcela nový pohled na nechvalně proslulého sériového vraha, jenž byl proměněn v legendu skupinou novinářů, kteří mu možná dokonce pomohli uniknout spravedlnosti. V našem článku se dočtete, jak se ve sloupcích bulvárního tisku zrodil jeden z nejobávanějších nestvůr všech dob.

V druhé polovině roku 1888 otřásla londýnským Whitechapelem série brutálních vražd pěti prostitutek, jejichž hrdla byla nemilosrdně podříznuta. Právě v této době zažívala anglická metropole nebývalý tiskový boom — noviny se prodávaly ve větším nákladu než kdykoli dřív, a deník The Star chrlil až 300 000 výtisků denně. Redaktoři dobře věděli, že veřejnost touží po senzaci.

Veřejné popravy byly tehdy na denním pořádku a za pár pencí si bylo možné koupit tištěné kopie detailních doznání odsouzených. Na ulicích se prodávaly relikvie ze slavných zločinů, turisté navštěvovali psychiatrické léčebny, aby tam „zírali“ na pacienty, a Madame Tussaud tehdy otevřela svou slavnou Síň hrůzy. Strach, který z těchto zážitků pramenil, ještě přiživovaly sociální nepokoje zmítající Londýnem. Zatímco bohatí žili v okázalé čtvrti West End, do East Endu mířili imigranti, přístavní dělníci a tovární dělníci. V této části Londýna byly ulice plné odpadků a chudoby. Vraždy se staly každodenní realitou. Tento temný svět zrodil opravdová „monstra“, jejichž tvář se stala symbolem hrůzy — Jacka Rozparovače. Legenda, kterou tisk svou senzacechtivostí jen dál nafoukl.

Právě tehdy se začala šířit novinařina, kterou dnes označujeme jako bulvární. Takto psané zprávy už nesloužily jen k informování čtenářů, ale především k jejich pobavení. Každá novinka byla vyhnána do extrému. Zpočátku pomocí senzačních titulků, podrobných popisů hrůzných zločinů či obrázků znetvořených těl obětí a popravených vrahů. Později bylo třeba zajít ještě dál.

V září 1888 dorazil na stůl londýnské Centrální tiskové agentury dopis napsaný červeným inkoustem. Šlo o dnes již slavný dopis „Dear Boss“, který údajně napsal neznámý vrah terorizující ulice Whitechapelu a podepsal se jako Jack Rozparovač. Autor se v textu posmíval neúspěšnému vyšetřování a sliboval další vraždy. Bulvární tisk, včetně The Star, z dopisu žil celé týdny, protože přinášel titulky jeden za druhým: patrně šlo o vůbec první případ, kdy vrah sám napsal dopis a provokoval své pronásledovatele. O desítky let později přiznal novinář Fred Best z The Star, že dopis zfalšoval a že právě on stojí za nechvalně známým jménem. Později se také ukázalo, že Best byl z The Star roku 1890 propuštěn – ano, za padělání.

Jenže bylo pozdě. Veřejnost i policie začaly věřit teorii, že za všech pět vražd je zodpovědný jediný muž, jeden z prvních sériových vrahů v historii. Díky článkům v The Star začali vyšetřovatelé opouštět domněnku, že vraždy byly dílem gangů, a zpětně spojili i vraždy tří obětí, Emmy Smithové, Marthy Tabramové a Polly Nicholsové, které policie původně nepovažovala za související. Nadsazováním okolností zločinů a senzacechtivou interpretací pochybných důkazů tisk nejen bránil vyšetřování, ale také přispěl ke zrodu temného mýtu. Jack Rozparovač se stal celosvětovou senzací a co hůř, později inspiroval řadu sériových vrahů.

Nikdy nebyl dopaden. Koncem roku 1888 vraždy ustaly a veřejnost obrátila svou pozornost jinam. Náklad The Star klesl a několik editorů bylo propuštěno. Lidé se navíc začali odvracet od temného chaosu spojeného s postavou Jacka a přikláněli se ke spolehlivějšímu lákadlu: příběhům detektivů, kteří se opírali o analytiku, vědu a důvtip. Ačkoliv detektivní žánr nebyl nový, jeho popularita prudce vzrostla. Na základě těchto „tabloidních“ příběhů byli mnozí detektivové v následujících letech motivováni k vyšetřování sériových vrahů. A to lze jednoznačně přičíst odkazu „Jacka Rozparovače“.

Pokud chcete odhalit celou pravdu o legendě, která vzbuzuje hrůzu už více než století, nenechte si ujít premiéru dokumentu Jack Rozparovač: Napsáno krví. Od 1. prosince vás každé pondělí ve 21:00 na Viasat History čeká fascinující pohled na zrození jednoho z nejslavnějších sériových vrahů historie a na to, jak bulvár navždy ovlivnil jeho osud.

Pořad, o kterém všichni mluví, bude mít exkluzivní premiéru na stanici Viasat History 1. 12. ve 20:00.

• Poprvé ověřuje a analyzuje vzorek Hitlerovy DNA

• Odhaluje vysokou pravděpodobnost, že Hitler trpěl formou Kallmannova syndrome

• Ukazuje velmi vysoké polygenické skóre pro autismus, schizofrenii a bipolární poruchu a mírně zvýšené skóre pro ADHD

• Vyvrací často opakovaný mýtus o Hitlerově židovském původu díky genetické analýze

Nový dvoudílný dokument produkční společnosti Blink Films se sídlem v Londýně, uvedený na stanici Viasat History, představuje výsledky vědeckého výzkumu Hitlerovy DNA. Nabízí nové pohledy na jeho původ, biologii a duševní zdraví prostřednictvím nejmodernější genetické analýzy.

V centru výzkumu stojí vzácný fyzický vzorek – látka potřísněná krví, odebraná z Hitlerova berlínského bunkru na konci druhé světové války. Pomocí pokročilých technik extrakce a autentifikace DNA tým vedený genetickou profesorkou Turi Kingovou a historikem dr. Alexem J. Kayem potvrdil její původ a uskutečnil bezprecedentní studii o tom, co mohou Hitlerovy geny vypovídat o jeho dědictví a biologických predispozicích.

Jejich zjištění, která nyní obletěla světová média, přinášejí nový pohled na Hitlerův rodokmen, poskytují důkazy vyvracející tvrzení o židovském původu a identifikují genetické markery spojené s Kallmannovým syndromem – poruchou ovlivňující sexuální vývoj – a dále zvýšená polygenická skóre související s neurodiverzními rysy.

Profesorka Turi Kingová k rozsahu a zodpovědnosti tohoto výzkumu uvedla:
„Hodně jsem nad tím přemýšlela. Ale jednou to někdo udělat musel a my jsme chtěli, aby byl výzkum realizován mimořádně pečlivě a vědecky. Také neudělat to by znamenalo postavit ho na jakýsi piedestal.“

Dvoudílný dokument kombinuje vědecké testování s historickým kontextem a zabývá se dlouho diskutovanými otázkami o Hitlerově původu. Zkoumá, jak může moderní genetika osvětlit neurologické a behaviorální rysy, jako jsou ADHD nebo autismus.

Hitler velmi pravděpodobně trpěl formou Kallmannova syndromu

Jedním z odhalení týmu vědců je delece genu známého jako PROK2, který souvisí s vývojem pohlavních orgánů. Varianty tohoto genu jsou známou příčinou Kallmannova syndromu a vrozeného hypogonadotropního hypogonadismu (HH), který se projevuje nižší hladinou testosteronu a může být spojen s kryptorchismem (porucha sestupu jednoho nebo obou varlat) či mikropenisem. Tato DNA analýza poprvé potvrzuje historické záznamy, že Hitler trpěl pravostranným kryptorchismem.

Dr. Alex J. Kay k tomu dodává: „Nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, proč se Hitler po celý život cítil tak nepříjemně ve společnosti žen nebo proč pravděpodobně nikdy nevstoupil do intimního vztahu. Pokud měl Kallmannův syndrom, mohl by to být klíč k odpovědi.“

Velmi vysoká skóre pro autismus, schizofrenii a bipolární poruchu; zvýšené skóre pro ADHD

Další analýza umožnila týmu stanovit Hitlerova polygenická skóre pro neurovývojové a psychiatrické poruchy. Umístil se v nejvyšším 1 % pro autismus, schizofrenii i bipolární poruchu. Ačkoli nejde o diagnostiku, výsledky ukazují zvýšenou genetickou predispozici ke všem těmto stavům.

Velmi vysoké skóre pro autismus naznačuje zvýšenou pravděpodobnost rozvoje autistických rysů. Dokument analyzuje Hitlerovy projevy, které s tímto profilem odpovídají. Například jeho obsesivní povahu a mimořádnou pozornost k detailům.

Profesor Sir Simon Baron-Cohen k tomu v pořadu dodává: „Jeho chování nelze redukovat pouze na tyto diagnózy. Autismus je postižení i rozdíl. Lidé s autismem mají obtíže v sociálních vztazích a komunikaci, často v té první formě empatie. Drtivá většina z nich však nepáchá zlé činy. To musíme mít na paměti, aby to nebylo špatně pochopeno. Bylo by snadné říct, že celé Hitlerovo chování souviselo s autismem – a to by byl chybný závěr. Rizikem je redukcionismus, protože genetika nikdy nepůsobí izolovaně, ale v prostředí.“

Hitlerův domnělý původ

Dlouho se traduje, že Hitlerova babička Maria Schickelgruberová pracovala nějaký čas v židovské domácnosti a otěhotněla s jejím pánem. Hitler se během života snažil tyto fámy vyvrátit zveřejněním oficiálního rodokmenu, který měl dokázat, že židovský původ neměl. Přesto se pověst šířila dál. Analýza DNA však tento mýtus vyvrací: data Y chromozomu odpovídají DNA Hitlerova mužského příbuzného. Pokud by měl židovské předky, tato shoda by neexistovala.

Dokument Hitlerova DNA: Genetika diktátora spojuje historický výzkum s nejmodernější genomickou vědou, aby nabídl nové poznatky o tom, jak se biologie, prostředí a ideologie protnuly v jedné z nejzkoumanějších postav moderních dějin. Série se vyhýbá spekulacím a přináší vyvážený a důkazy podložený pohled na to, co lze – a co nelze – o Hitlerovi prostřednictvím genetiky zjistit.

První díl se zaměřuje na forenzní proces ověřování DNA a zasazuje jej do historického kontextu Hitlerových posledních dnů. Druhý díl analyzuje genetické nálezy a jejich význam pro naše širší chápání lidského chování a historické odpovědnosti.

Hitlerova DNA: Genetika diktátora bude vysílán ve dvou dílech exkluzivně na Viasat History 1. 12. ve 20:00 a 2.12. ve 20:00. Na televizní stanici jsou také naplánovány reprízy vysílaní.

Poznámky pro média

PROF. TURI KING – genetička

Severoamerická genetička, světová špička v oblasti výzkumu starověké DNA. Byla odbornicí, která v roce 2012 identifikovala ostatky anglického krále Richarda III. Ve spolupráci s oddělením genetiky Oxfordské univerzity a laboratoří Ancient DNA v Arizoně – předními centry genetického výzkumu – tým rozluštil tajemství ukrytá v Hitlerově DNA. Pro Turi představuje tento projekt dosud nejvýznamnější profesní výzvu.

DR. ALEX KAY – historik

Oceňovaný historik druhé světové války, autor a překladatel. Původem z Velké Británie, působí jako docent na Univerzitě v Postupimi. Mezi jeho knihy patří Empire of Destruction: A History of Nazi Mass Killing, The Making of an SS Killer: The Life of Colonel Alfred Filbert a Mass Violence in Nazi-Occupied Europe. V dokumentu poskytuje historický rámec pro pochopení genetických zjištění.

Poznámky k metodologii a původu vzorku

V červenci 1945 plukovník Roswell P. Rosengren (důstojník spojení u generála Dwighta D. Eisenhowera) vstoupil do Hitlerova bunkru. Odtud odřízl kus látky z pohovky potřísněné krví, na které se Hitler údajně zastřelil. Tento kus zůstal 69 let v majetku Rosengrenovy rodiny, než byl vydražen a zakoupen Erikem Dorrem z Gettysburského muzea historie. Tým dokumentu získal DNA vzorek právě z této látky.

Vznikly počátky jednoho z největších úspěchů lidstva z popela jedné z nejtemnějších kapitol dějin? Jaká byla skutečná cena za vysláním člověka na Měsíc a kdo se na tomto činu doopravdy podílel? Nový dokumentární film Nacistické Německo: Počátky vesmírného závodu, který odvysílá televizní stanice Viasat History v pondělí 9. listopadu ve 17:50, odhaluje fakta, která zůstávala desítky let skrytá v tajných archivech. Je to příběh plný rozporů, vědeckého triumfu zastíněného dědictvím válečných zločinů.

Tajemství přistání na Měsíci

Tento dokument odhaluje jedno z nejkontroverznějších a nejzajímavějších tajemství 20. století, zapojení nacistických inženýrů do amerického vesmírného programu, který vyvrcholil historickým přistáním Apolla 11 na Měsíci v roce 1969. Zatímco 650 milionů lidí po celém světě sledovalo triumfální okamžiky Apolla 11, nikdo se neodvážil otevřeně mluvit o tom, že úspěch NASA stál na práci lidí, kteří kdysi nesli odpovědnost za Hitlerovy nejničivější zbraně.

Operace Paperclip: Tajná tvář vítězství

Po druhé světové válce zahájili Američané operaci, která je dodnes předmětem sporů. Pod krycím názvem „Paperclip“ bylo do USA převezeno přibližně 1 600 německých vědců a inženýrů, aby jejich znalosti mohly být využity v technologickém závodě se SSSR během studené války. Jednou z klíčových osobností byl Wernher von Braun, tvůrce raket V2, které ničily evropská města, později však oslavovaný jako „otec amerického vesmírného programu“.

Dokument ukazuje, jak byly jejich životopisy tiše přepisovány a válečné vazby mazány. Von Braun a jeho tým se stali hrdiny nové éry, vesmírného věku, přestože jen o pár let dříve navrhovali zbraně hromadného ničení.

Zamlčená historie

Dokument odhaluje zákulisní rivalitu mezi USA a SSSR, kdy se obě supervelmoci snažily získat mozky stojící za nacistickým technologickým pokrokem. Američané projevili nejen vynalézavost, ale i chladnou vypočítavost ve snaze porazit Sověty v závodě o ovládnutí oběžné dráhy zavírali oči před morálními důsledky svých činů.

Tvůrci využívají archivní záběry, fotografie a dramatické rekonstrukce. Příběh doplňují komentáře světově uznávaných odborníků, mezi nimiž jsou nositelé Pulitzerovy ceny Eric Lichtblau a Annie Jacobsen nebo historici Amy Shira Teitel a Michael Neufeld z Národního leteckého a vesmírného muzea.

Od válečných inženýrů k pionýrům vesmíru

Nacistické Německo: Počátky vesmírného závodu je dokument, který diváky nutí klást si nepříjemné otázky. Můžeme oslavovat člověka, jehož vynálezy způsobily tisíce obětí, jen proto, že umožnil lidstvu přistát na Měsíci? Jsou největší vědecké úspěchy skutečně jen politickým a morálním kompromisem?

Pořad nenabízí jednoduché odpovědi, ale ukazuje, jak jsou věda, politika a válka neoddělitelně propojené a jak posouvají hranice dějin.

Premiéra, kterou si nesmíte nechat ujít!

Nacistické Německo: Počátky vesmírného závodu se bude vysílat v pondělí 9. listopadu ve 17:50, na TV kanálu Viasat History. Tento mimořádně silný příběh navždy propojuje naději na dobývání vesmíru s temným stínem minulosti.

Nejde jen o příběh raket a astronautů. Je to také příběh lidí, kteří byli zodpovědní za válečné zločiny, a zároveň za největší technologický triumf 20. století v době míru.

Největší pandemie v dějinách odhaluje svá tajemství

Ve 14. století se středověká Evropa ocitla tváří v tvář katastrofě, která změnila dějiny lidstva. Morová epidemie, známá jako Černá smrt, si vyžádala odhadem 200 milionů obětí a během několika let ochromila celá království i malé vesnice. Vznikl svět, v němž se lidé snažili pochopit nevysvětlitelné. Nemoc kosila bez rozdílu chudé i bohaté, mladé i staré.

Nový dvoudílní dokument Černá smrt – oběti moru (The Black Death: Patient Zero)se pokouší rozplést záhadu, která fascinuje historiky i vědce po staletí – kde se mor poprvé objevil a kdo byl pacient nula, neboli první známá evropská oběť?

Největší pohroma, jakou svět poznal

Černá smrt zasáhla Evropu kolem roku 1347 a šířila se neuvěřitelnou rychlostí. Jen v letech 1347–1351 zahubila téměř polovinu tehdejší evropské populace. Nemoc postupovala podél obchodních cest, z přístavů přes města až do odlehlých vesnic. Měla hned několik podob: bubonický mor způsoboval bolestivé otoky lymfatických uzlin, septikemická forma vedla k selhání orgánů a plicní mor byl vysoce nakažlivý přenosem kapénkami.

Její původ byl pro středověké lékaře nepochopitelný. Věřilo se, že mor je trestem božím, působením „zkaženého vzduchu“ nebo důsledkem astrologických vlivů. Reálným viníkem však byla bakterie Yersinia pestis, přenášená blechami žijícími na hlodavcích.

Pátrání po pacientu nula

Dokument se soustředí na práci historika profesora Philipa Slavina, který propojuje historické záznamy s moderními vědeckými metodami, aby odhalil první evropskou oběť moru. Jeho pátrání míří až do 30. let 14. století, do oblastí kolem dnešního Kyrgyzstánu.

Právě zde byly objeveny středověké hroby s nápisy z roku 1338, které hovoří o smrti způsobené morem. Analýza kosterních pozůstatků prokázala přítomnost DNA bakterie Yersinia pestis, což naznačuje, že právě tito lidé mohli patřit mezi první oběti. Pokud se tato teorie potvrdí, „pacient nula“ černé smrti by se nacházel na území Střední Asie, odkud se nemoc vydala dál po Hedvábné stezce.

Slavinův výzkum tak propojuje archeologii, genetiku a historii do jedinečné detektivní práce. Jde o fascinující příklad toho, jak moderní věda dokáže odpovídat na otázky staré stovky let.

Jak mor měnil společnost

Dopady Černé smrti byly drtivé, ale zároveň urychlily hluboké proměny Evropy:

• Nedostatek pracovních sil znamenal, že rolníci získali větší vyjednávací sílu, což vedlo k postupnému zániku nevolnictví.
• Ekonomika se změnila: náhlý pokles populace vedl k růstu mezd a novým sociálním vztahům.
• Náboženství a kultura zaznamenaly otřesy: lidé hledali vysvětlení v mystice, vznikaly procesí flagelantů a v umění se objevoval motiv „tance smrti“.
• Epidemiologie se zrodila jako obor až později, ale právě mor byl impulsem k prvním pokusům o karanténní opatření. Například v Benátkách, kde vzniklo slovo „quarantena“ (čtyřicetidenní izolace lodí a lidí).

Fakta a zajímavosti, které vás překvapí

• Černá smrt zabila více lidí než jakýkoliv jiný konflikt nebo přírodní katastrofa v historii.
• Odhaduje se, že mor zredukoval evropskou populaci o 40–60 %.
• Archeologické nálezy hromadných hrobů dokládají, že mrtvé nebylo možné jednotlivě pohřbívat. Často se kopaly velké jámy, kam byly těla ukládána po desítkách.
• Moderní genetické studie ukazují, že bakterie Yersinia pestis je stále přítomná i dnes i když v mnohem méně nebezpečné podobě. Případy moru se vyskytují například v USA, Číně nebo na Madagaskaru.
• Podle některých teorií vedla ztráta pracovní síly k technologickým inovacím: lidé hledali způsoby, jak nahradit manuální práci stroji.

Strhující dokument pro dnešní diváky

Dvoudílná série Černá smrt – oběti moru nabízí nejen napínavou cestu do minulosti, ale i reflexi toho, jak pandemie formují svět. Divákům připomíná, že podobně jako ve 14. století i dnes zůstává lidstvo zranitelné tváří v tvář neznámým nemocem.

Profesor Slavin a jeho tým nám ukazují, že odhalení pacienta nula není jen akademická otázka, je to klíč k pochopení šíření nemocí a prevence budoucích pandemií.

Nenechte si ujít premiéru dvoudílného dokumentu Černá smrt – oběti moru (The Black Death: Patient Zero) už 25. října ve 21:00 na Viasat History.  Největší tragédie středověku, pátrání po pacientu nula a odhalení, jak jedna epidemie navždy změnila tvář Evropy.

Když se řekne král či císař, většina lidí si vybaví zlatem zdobené trůny, bohaté hodovní stoly a lesk královských dvorů. Jenže pod vrstvou moci a nádherných ceremonií se často skrývala tvář,
ze které mrazí po celá staletích. Někteří vládci byli schopní pro udržení svého postavení a moci obětovat cokoliv, vlastní rodinu, tisíce nevinných lidí i celé město.

Caligula – římský císař, který chtěl z koně udělat konzula

Římský císař Gaius, známější pod přezdívkou Caligula, se do historie zapsal jako zosobnění šílenství. Zpočátku miláček armády i lidu se postupně proměnil v tyrana, kterého se Římané báli. Říká se, že jmenoval svého koně konzulem, pořádal bizarní orgie a nechával popravovat celé rodiny jen pro vlastní pobavení. Pravda či propaganda? Dodnes se vedou spory, kde končí fakta
a kde začíná legenda.

Nero – císař, co zpíval, když Řím hořel

Nero se stal symbolem plamenů, které zničily Řím, i když možná neprávem. Pověst, že hrál na lyru a zpíval, zatímco město pohlcovaly plameny, byla zobrazená i na historických malbách, je patrně smyšlená. Zato krutost je zdokumentovaná na jiných činech. Obviněn je z vraždy vlastní matky
i manželky a z krvavého pronásledování prvních křesťanů. Pro některé však byl stále charismatickým vůdcem s vysokou inteligenci, i když jeho projevy byli často psychopatické.

Herodes – král, který se bál dítěte

Herodes Veliký je v Bibli zapsán jako vládce, který nařídil vraždu betlémských chlapců, aby předešel příchodu Ježíše. Historikové dodnes zpochybňují, zda se tento masakr skutečně stal. Jisté však je, že Herodes neváhal odstranit i vlastní syny, pokud je považoval za hrozbu pro svůj trůn. Byl to paranoidní tyran nebo vládce, který prostě jen hrál krutou hru o přežití?

Jindřich VIII. – král, který měnil ženy a stínal hlavy

Anglický král Jindřich VIII. začínal jako charismatický, vzdělaný a atletický panovník. V historii je však známý hlavně díky šesti manželkám, z kterých dvě z nich skončily na popravišti. Někteří odborníci se domnívají, že jeho nevyzpytatelné chování mohlo souviset s těžkým zraněním hlavy při turnaji. Ať už za to mohl úraz nebo jeho povaha, jeho vláda se změnila v sérii krutých rozhodnutí, která dodnes děsí i fascinují.

Jan Bezzemek – slaboch, nebo chladnokrevný vrah?

Postava Jana Bezzemka, známého z legend o Robinovi Hoodovi, je často líčena jako směšná i zlá. Byl posledním synem slavného Jindřicha II., přesto se dostal na trůn. Kvůli obavám o svou moc se prý neštítil vraždy vlastního synovce Arthura, který byl jeho rivalem. Byl skutečně slabým vládcem, který se uchyloval k násilí ze zoufalství nebo sadistickým králem?

Ivan Hrozný – ruský car, který v krvi našel moc

Ruský car Ivan IV. Hrozný dostál své přezdívce. Založil tajnou policii, která terorizovala lid, nechal popravit tisíce lidí a podle kronik dokonce zabil svého vlastního syna. Nejkrutější kapitolou jeho vlády byl masakr v Novgorodě, kde nechal muže, ženy i děti topit v řece. Moderní rekonstrukce jeho lebky ukázala tvář starého muže s vyčerpanýma očima, možná symbol tyrana, kterého vlastní paranoia zničila stejně jako jeho říši.

Zločinci nebo jen hráči své doby?

Byli tito vládci skutečnými monstry, nebo jen hráči na šachovnici doby, kdy byla moc často otázkou života a smrti? To, co o nich víme, je směs skutečnosti, legend a propagandy. Ale jejich příběhy stále fascinují, a to právě proto, že nám ukazují, jak tenká je hranice mezi vládou a tyranií.

Pokud vás také fascinuje svět dávných vladařů a chcete jejich příběhy vidět v novém světle
s využitím moderních forenzních metod, historických rekonstrukcí a umělé inteligence, nenechte si ujít premiéru dokumentu Králové – vraždící monstra na stanici Viasat History už v úterý
7. října ve 21:00.

Lidé, kteří drželi svět ve svých rukou

„Od Štětína v Polsku po Terst na Jadranu se nad kontinentem spustila železná opona,“ slova Winstona Churchilla z 5. března 1946 nebyla jen varováním, ale i symbolickým začátkem éry, která rozdělila svět na téměř půl století. Byla to doba, kdy rozhodnutí malé skupiny mocných, charismatických a často nelítostných osobností určovala osudy milionů lidí.

Nový dokument Titáni studené války má premiéru v pondělí 15. září ve 22:00 na Viasat History a vezme diváky na cestu téměř 45 lety soupeření mezi Východem a Západem. Není to jen příběh soupeřících ideologií, ale především příběh lidí: od Churchilla, Stalina a Trumana přes Mao Ce-tunga, Kim Ir Sena, Chruščova, JFK a Brežněva až po Reagana, Thatcherovou a Gorbačova.

Od Berlína po Balkán a od Baltu po Černé moře formovala studená válka politické mapy, každodenní život i rovnováhu sil po celá desetiletí. Lídři jednali v Jaltě a v Postupimi, rozhodovali o osudech celých národů a kreslili hranice, jejichž důsledky jsou cítit dodnes. Zatímco v některých zemích byli oslavováni jako hrdinové a vizionáři, jejich politika často prohlubovala rozdělení, omezovala svobody a rozpoutávala konflikty daleko od jejich vlasti.

Seriál zkoumá různé cesty k moci a rozdílné styly vedení těchto osobností: od Stalinovy železné ruky a čistek přes Maovu revoluční horlivost, Nixonovy diplomatické manévry až po Gorbačovovy průlomové reformy. Diváci uvidí, jak se místní konflikty – od Koreje a Vietnamu po Afghánistán a Blízký východ – staly arénami globální rivality a jak rozhodnutí učiněná ve Washingtonu, Moskvě, Pekingu či Havaně ovlivnila životy napříč Evropou i daleko za jejími hranicemi.

Místní dopady v Europě ve zkratce

Bulharsko: Bylo pevným sovětským spojencem a po celou dobu studené války následovalo Moskvu. Vůdci jako Todor Živkov udržovali pevnou kontrolu sladěním domácí i zahraniční politiky se Sověty. Sovětský vliv formoval bulharskou ekonomiku, vzdělávací systém i postavení ve světě na dlouhá desetiletí.

Chorvatsko: Jako součást Jugoslávie pod vedením Josipa Broze Tita prošlo jedinečnou cestou. Tito odolával sovětské dominanci prosazováním politiky nezúčastněnosti, která balancovala vztahy mezi Východem a Západem. Tato nezávislost přinesla relativní otevřenost ve srovnání s ostatními státy východního bloku, i když stále pod vládou jedné strany.

Česká republika (tehdy Československo): Sovětský vliv zde byl obrovský a vyvrcholil potlačením reformních snah Alexandra Dubčeka během Pražského jara v roce 1968, kdy do země vtrhla vojska Varšavské smlouvy pod záštitou Brežněvovy doktríny. Šlo o jeden z nejvýznamnějších evropských zlomových bodů studené války.

Dánsko: Jako zakládající člen NATO hrálo klíčovou roli v obraně severního křídla aliance. Jeho poloha u vstupu do Baltského moře z něj činila důležité místo pro sledování napjatých střetů mezi Východem a Západem.

Estonsko: Po začlenění do Sovětského svazu během druhé světové války zažilo desetiletí rusifikace, hospodářské centralizace a potlačování národní identity, přičemž fungovalo jako citlivá západní hranice Moskvy.

Finsko: Kráčelo opatrnou cestou mezi Východem a Západem – zachovalo neutralitu, ale zároveň obchodovalo se Sovětským svazem. Tento balanc, známý jako „finlandizace“, umožnil suverenitu, ale omezil otevřenou kritiku Moskvy.

Řecko: Po občanské válce na konci 40. let se stalo klíčovým americkým spojencem pod Trumanovou doktrínou. Členství v NATO a americká vojenská pomoc zajistily, že zůstalo pevně v západním bloku i během období vnitřních krizí.

Maďarsko: Maďarské povstání v roce 1956 proti sovětské nadvládě bylo brutálně potlačeno sovětskými vojsky, což upevnilo kontrolu Moskvy na desetiletí a učinilo z Maďarska symbol odporu proti studené válce ve východní Evropě.

Lotyšsko: Po anexi Sovětským svazem v roce 1940 čelilo rusifikaci, hospodářskému centrálnímu plánování a potlačování kulturní identity, přičemž sloužilo jako důležitá vojenská základna na Baltu.

Litva: Jako součást SSSR byla přísně kontrolována, ale uchovala si silnou podzemní národní identitu. Důležitou roli při pozdějším pádu sovětské moci hrálo disidentské hnutí a katolická aktivita.

Severní Makedonie (tehdy součást Jugoslávie): Sdílela Titovu politiku nezúčastněnosti, která balancovala mezi oběma supervelmocemi, přičemž si udržela vládu jedné strany.

Norsko: Jako zakládající člen NATO mělo strategickou polohu v Arktidě, což z něj činilo klíčového hráče při sledování sovětské vojenské aktivity na severu, zejména v oblasti Barentsova moře.

Rumunsko: Přestože bylo členem Varšavské smlouvy, za vlády Nicolae Ceaușesca prosazovalo nezávislou zahraniční politiku, zatímco doma panovalo tvrdou rukou.

Rusko (dříve Sovětský svaz): Jako jedna ze dvou supervelmocí dominovalo východnímu bloku a vedlo globální soupeření s USA o politickou, vojenskou a ideologickou nadvládu. Hinterland studené války stále ovlivňuje geopolitiku.

Srbsko (součást Jugoslávie): Bylo jádrem Titovy nezúčastněné politiky, hostilo mezinárodní summity a vyvažovalo mezi Východem a Západem při zachování socialistického systému.

Slovinsko (součást Jugoslávie): Díky jugoslávské otevřenosti vůči Západu mělo silnější hospodářské vazby na Evropu, i když až do konce studené války zůstalo pod vládou jedné strany.

Švédsko: Ačkoliv bylo oficiálně neutrální, udržovalo silnou obranu a rozvinutou špionážní síť a často působilo jako prostředník v diplomatických jednáních mezi Východem a Západem.

Turecko: Od roku 1952 člen NATO, bylo klíčovým americkým spojencem a hostilo americké základny, přičemž hrálo zásadní roli v regionální bezpečnosti.

Ukrajina (tehdy součást SSSR): Byla hluboce začleněna do sovětských politických a hospodářských struktur a hostila klíčový vojenský průmysl i základny. Současně však zažívala přísnou kontrolu z Moskvy.

Premiéra Titánů studené války bude odvysílaná v pondělí 15. září 2025 ve 22:00 na Viasat History.
Objevte skutečné tváře lidí, kteří změnili běh dějin – a zamyslete se, jak jejich rozhodnutí stále ovlivňují svět, ve kterém žijeme dnes.

Prvním velkém mistrovském dílu lidstva

S uvedením dokumentu Jeskyně Chauvet: první mistrovské dílo lidstva v neděli 7. září ve 21:00 na stanici Viasat History odhalujeme mimořádná fakta o nejstarší známé galerii umění na světě, skryté hluboko pod vápencovými útesy jižní Francie. Od tajemství uchovávaných v temnotě více než 30 000 let až po nejmodernější ochranářské snahy, tento dechberoucí dokument vybízí k tomu, abychom přehodnotili všechno, co víme o lidské tvořivosti a jejích globálních souvislostech.

1. Ukrývá nejstarší známé figurativní umění na světě

Kresby v jeskyni pocházejí z doby asi před 36 000 lety, a jsou tak nejstaršími dochovanými příklady lidského vizuálního vyprávění. Dlouho před egyptskými pyramidami nebo vznikem psaného jazyka umělci v Chauvet zachytili pohyb, hloubku i emoce a to technikami, které se znovu objevily až po desítkách tisíc let.

2. Byla zapečetěna více než 20 000 let

Obrovský sesuv kamení uzavřel jeskyni už v pravěku a vytvořil vzduchotěsné prostředí, které dokonale uchovalo křehká díla z uhlí a okru. Když ji v roce 1994 objevili tři francouzští speleologové, nalezli zde otisky nohou, stopy po pochodních a více než 1 000 úchvatně živých maleb.

3. Umělci byli překvapivě sofistikovaní

Malíři z Chauvet rozhodně nebyli amatéři. Používali stínování, perspektivu i přirozené tvary skály k oživení zvířat, jako jsou lvi, mamuti či koně. Dokonce naznačili pohyb, například cválajícího stáda, pomocí překrývajících se končetin. Někteří odborníci tvrdí, že jejich technická dovednost byla srovnatelná s renesančními mistry, což je u paleolitického umění mimořádně vzácné.

4. Najdeme zde vzácné druhy v pravěkém umění

Na rozdíl od mnoha jiných jeskyní zaměřených na lovnou zvěř (jeleny, bizony) se v Chauvet objevují predátoři: lvi, jeskynní medvědi, hyeny či nosorožci. Tento odvážný výběr naznačuje symbolickou či duchovní funkci. A zajímavost navíc: středoevropské jeskyně, například slovenská Domica či rumunská Coliboaia, zobrazují podobné motivy predátorů, což poukazuje na společnou kulturní nit paleolitické Evropy.

5. Jeskyně je příliš křehká pro návštěvy veřejnosti, proto ji zkopírovali

Protože lidský dech a teplota by mohly místo poškodit, je Chauvet uzavřena veřejnosti. V roce 2015 však vznikla nedaleko její věrná replika Caverne du Pont-d’Arc. Díky 3D skenování, geologickému mapování a řemeslnému umu se podařilo neuvěřitelně přesně napodobit tvary i malby. Už v prvním roce přilákala přes 600 000 návštěvníků, a i v posledních letech ji ročně navštěvuje více než 300 000 lidí.

6. Mezinárodní vědecký tým ji zkoumá už 30 let

Více než tři desetiletí je Chauvet středem jedné z nejambicióznějších archeologických studií. Francouzští vědci, podporovaní odborníky z celého světa. Od geologů po specialisty na digitální zobrazování, kteří pečlivě zdokumentovali a ochránili každý centimetr. Jejich přeshraniční spolupráce nastavila nové standardy ve výzkumu jeskynního umění a spojila vědeckou přísnost s hlubokou úctou k tomuto pravěkému pokladu.

7. Střední a východní Evropa má vlastní dědictví jeskynního umění

Od bulharské jeskyně Magura, největšího naleziště pravěkého umění v jihovýchodní Evropě, až po rumunské pohoří Apuseni, i střední a východní Evropa ukrývá bohatou, ale často opomíjenou tradici jeskynního a skalního umění. Většina z ní pochází až z neolitu a doby bronzové, přesto odráží dlouhodobý tvůrčí pud. Dokument Jeskyně Chauvet: první mistrovské dílo lidstva upozorňuje i na tyto ozvěny a připomíná, že symbolické vyjádření nebylo jen západním příběhem, ale celoevropským dědictvím.

8. K ochraně Chauvet se používá technologie z vesmíru

Stejné technologie jako při průzkumu Marsu či v lékařském zobrazování pomáhají chránit jeskyni. LiDAR skenování, 3D laserové modelování a ultrafialová fotografie odhalují neviditelné vrstvy, zatímco klimatické senzory sledují mikroskopické změny v atmosféře. Přelomový přístup v Chauvet se stal vzorem pro ochranu křehkých památek a úspěch její digitální repliky inspiroval vlnu projektů digitální archeologie po celé Evropě.

9. Inspirovala rozmach digitální archeologie

Po vzoru Chauvet byly podobné projekty digitální ochrany zahájeny i na Slovensku či v Maďarsku. Jejich realizace se však liší a často je teprve v raných fázích ve srovnání s mírou propracovanosti v Chauvet. Digitální odkaz Chauvet dokazuje, jak může špičková technologie pomoci chránit starověké dědictví a zpřístupnit poklady, které jsou jinak světu uzavřeny.

10. Může změnit to, co rozumíme pod pojmem „člověk“

Malby nejsou jen uměním. Jsou oknem do naší sdílené kognitivní evoluce. Prostřednictvím rytmu, pohybu a abstrakce nám umělci z Chauvet zanechali nejen obrazy, ale i myšlenky. Jak ukazuje dokument, tyto prastaré symboly rezonují s moderními pocity: empatií, představivostí a touhou komunikovat napříč časem. Připomínají, že příběh lidské kultury není jen francouzský, ale hluboce a nezaměnitelně evropský.

O dokumentu

Jeskyně Chauvet: první mistrovské dílo lidstva je vizuálně ohromující a vědecky podložený nový dokument produkovaný studiem france.tv a režírovaný Guyem Padovanim a Marcem Azémou. Premiéra na Viasat History 7. září ve 21:00 odhalí dosud nevyprávěné příběhy nejstaršího známého jeskynního umění i neúnavné úsilí o jeho pochopení a ochranu. Díky nejnovějším výzkumům, moderním vizualizacím a třicetileté linii objevování film znovu definuje náš pohled na první velký tvůrčí čin lidstva.

Čtrnáct let předtím, než se RMS (Royal Mail Steamer – Královský poštovný parník) Titanic v dubnu 1912 vydal na svou osudovou první plavbu, napsal americký spisovatel a zkušený námořník Morgan Robertson děsivou novelu Futility, or the Wreck of the Titan (Marnost aneb Ztroskotání Titanu, 1898). Fiktivní Titan byl obrovský, „nepotopitelný“ zaoceánský parník, který narazil v dubnu v severním Atlantiku do ledovce, nesl příliš málo záchranných člunů a příliš mnoho cestujících, až znepokojivě připomínající skutečný osud Titaniku. Tento neuvěřitelně prorocký příběh se vrací v nejnovějším průlomovém dokumentu Titanic: Příběh objevení legendárního vraku, který má premiéru na Viasat History 6. září ve 21:00 a zavede diváky hluboko pod hladinu, aby odhalil strhující skutečný příběh o tom, jak byl vrak Titaniku před čtyřiceti lety objeven.

Paralely, které se staly skutečností

Robertsonova novela předvídá mnoho klíčových aspektů katastrofy Titaniku:

• Titan měřil 800 stop, Titanic 882,5 stopy – oba byly označovány za největší lodě své doby.
• Obě lodě byly prohlášeny za nepotopitelné.
• Osudná srážka s ledovcem nastává v dubnu v severním Atlantiku kolem půlnoci.
• Oba parníky měly záchranné čluny jen pro přibližně třetinu cestujících – Titan 24, Titanic 20 – což vedlo k obrovským ztrátám na životech.
• Na palubě obou bylo přes 2 000 lidí.
• Robertsonův příběh upozorňuje na nebezpečnou pýchu technologie a fatální podcenění síly přírody.

V dokumentu Titanic: Příběh objevení legendárního vraku odborníci rozplétají tyto skryté souvislosti a ukazují, jak Marnost funguje nejen jako varovný příběh o technologické aroganci, ale také jako znepokojivé předznamenání jedné z nejtragičtějších námořních katastrof v dějinách.

Nevyřčený příběh objevu Titaniku

Při příležitosti 40. výročí jednoho z nejslavnějších archeologických objevů přináší dokument Titanic: Příběh objevení legendárního vraku novou kapitolu v historii Titaniku. Vypráví příběh o tom, jak byla tato ikonická loď nalezena více než 2 míle pod hladinou Atlantiku.

Dvoudílná série nabízí jedinečný pohled na muže, kteří stáli za tímto monumentálním objevem:

• Epizoda 1 – sleduje desetiletí neúspěšných pátrání, včetně pokusů lovců pokladů, až po dobu, kdy texaský ropný magnát Jack Grimm v 80. letech financoval nejnovější sonarovou a kamerovou techniku. Jeho výpravy, proslulé jak odhodláním, tak výstřednostmi (např. pokusem vzít s sebou opičku), sice vrak nenašly, ale položily důležitý základ.
• Epizoda 2 – mapuje cestu Roberta Ballarda, uznávaného mořského vědce a průzkumníka, který využil tajné mise amerického námořnictva (zaměřené na hledání ztracených jaderných ponorek) jako krytí pro pátrání po Titaniku.

cVe spolupráci s francouzskými vědci a za pomoci nejmodernější podmořské techniky Ballardův tým vrak konečně objevil – a navždy změnil naše chápání katastrofy.

Dokumentární série nepopisuje jen napínavé pátrání a samotný objev, ale zkoumá také, co následovalo poté, jak vrak ovlivnil naše poznání Titaniku a jak inspiroval další výzkum i debaty.

Proč je tento dokument výjimečný

Na rozdíl od předchozích filmů kombinuje Titanic: Příběh objevení legendárního vraku:

• exkluzivní rozhovory s klíčovými členy expedic, včetně dosud neslyšených svědectví,
• detailní popisy technologií z 80. let a geopolitického kontextu, který ovlivnil pátrání,
• vzácné archivní záběry a osobní příběhy, které odhalují lidskou stránku celé ságy,
• nový narativ, jenž staví Titanic nejen jako tragédii, ale i jako zlomový okamžik v dějinách podmořské archeologie a námořní historie.

Spojením příběhu objevu Titaniku s děsivým literárním předznamenáním v knize Marnost se dokument mění ve filozofickou úvahu o osudu, lidských chybách a neutuchající touze po pravdě ukryté v hlubinách oceánu.

Ohlédnutí za dějinami mezi mýtem a realitou

Titanic: Příběh objevení legendárního vraku zve diváky k zamyšlení nad tenkou hranicí mezi fikcí a realitou. Robertsonova Marnost nebyla proroctvím, ale silnou směsicí námořních znalostí, lidské pýchy a předvídavosti ohledně selhání bezpečnostních opatření. V kombinaci s příběhem objevu vraku před čtyřiceti lety vrhá tento dokument nový pohled na neutuchající fascinaci Titanicem.

Jakmile se diváci ponoří do ledových hlubin, kde Titanic odpočívá, a sledují vzrušující příběh jeho znovuobjevení, zůstane jim v mysli znepokojivá otázka: Mohla nás fikce lépe připravit na jednu z největších katastrof v dějinách?

Tento detailní a strhující dokumentární seriál Titanic: Příběh objevení legendárního vraku má premiéru na Viasat History 6. září ve 21:00 u příležitosti 40. výročí objevu vraku Titaniku a nabízí jedinečný zážitek pro historiky, milovníky mořeplavby i širokou veřejnost.

Příběh bomby, která změnila svět

6. srpen 1945 se nesl ve znamení začátku konce a začátku strachu.

V 8:15 ráno toho dne americký bombardér Enola Gay svrhl atomovou bombu o síle 15 kilotun na japonské město Hirošima. V tu chvíli svět vstoupil do nové éry: éry, ve které je lidstvo schopno vymazat civilizaci z povrchu Země. Během několika okamžiků bylo zničeno 90 % města a 90 000 lidí zahynulo v jaderném ohni. O tři dny později postihl stejný osud i Nagasaki, kde zemřelo dalších 40 000 lidí. Dne 15. srpna 1945 císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska. Druhá světová válka skončila.

Jak říkají tvůrci dokumentu: „Pokud byl Pearl Harbor zlomem ve válce, pak Hirošima byla zlomem století.“

Hirošima – příběh skrytý za oponou – co odhaluje nejnovější dokument?

Nový, strhující dokument Davida Korn-Brzozy a Oliviera Wieviorky se ponořuje do jednoho z nejtemnějších kapitol historie 20. století. Díky dosud nezveřejněným archivům z USA, Japonska, SSSR, Číny, Austrálie a Velké Británie odhaluje fakta, která dodnes vzbuzují debaty.

Pět věcí, které byste měli vědět o tomto milníku v historii:

1. Nebyla to jen bomba, byl to závod.

Ještě předtím, než vznikl Little Boy, se vědecký svět ocitl ve zběsilém jaderném závodě. Němci jako první rozštěpili uranové jádro v roce 1938, ale jejich antisemitismus způsobil, že největší mozky jako Einstein, Szilárd a Teller, zemi opustily. S pomocí britské rozvědky Američané předběhli nacistický program a zahájili Projekt Manhattan, obrovský, tajný podnik, který spolykal miliardy dolarů a tisíce lidí.

• Když Oppenheimer sledoval první test bomby, řekl: „Nyní jsem smrt, ničitel světů.“ Tvůrci projektu věděli, že nevytvářejí obyčejnou zbraň. Stavěli něco, co navždy změní rovnováhu moci i svědomí.

• Proč právě Hirošima?

Bylo to středně velké město a důležitý průmyslový a vojenský uzel. Nebylo vybráno náhodou; mělo sloužit jako varování. Kjóto bylo vyškrtnuto ze seznamu cílů, považovalo se za příliš krásné a posvátné.

• Bombardování nebyl konec, byl to začátek rovnováhy hrůzy

Po roce 1945 se svět nestal bezpečnějším, ale opatrnějším. V roce 1949 vyrobil vlastní bombu i Sovětský svaz. Začala studená válka a rovnováha strachu paradoxně znamenala 70 let bez globálního jaderného konfliktu, ovšem za cenu neustálého napětí.

• Může se taková tragédie opakovat?

Jak varuje dokument: Severní Korea hrozí raketami, Írán vyvíjí jaderné kapacity a Rusko vyhrožuje Evropě. Znovu se tedy nabízí otázka: Jsme v bezpečí? Einstein varoval, že technologický pokrok v rukou člověka bez morálních zábran je jako dát sekeru do rukou zločince.

Památka, která rozděluje

Hirošima se stala symbolem. Ale jakým symbolem vlastně je? Pro Američany je to symbol vítězství, které zachránilo stovky tisíc vojáků. Pro Japonce je to symbol oběti. Pro zbytek světa výstraha. Ale kolik z nás skutečně zná pravdu o tomto rozhodnutí? Hirošima – příběh skrytý za oponou zkoumá průsečík politiky, pomsty a vědy, který vedl k ohni, jenž pohltil město.

Co si z toho můžeme odnést dnes?

Tento film nám připomíná, že po Hirošimě vznikly smlouvy o nešíření jaderných zbraní, jaderné zóny bez zbraní i inspekce OSN, a přesto bomba stále existuje. Svět se od dob Pearl Harboru dramaticky změnil, ale hrozba zničení je dnes reálnější než kdy dřív.

Poznejte, jak nám minulost může napovědět o budoucnosti. Hirošima – příběh skrytý za oponou není jen válečný dokument. Je to dokument, který nás nutí položit si otázku: Co uděláme pro to, aby se historie neopakovala? Dozvíme se to v premiére v pondělí 4. srpna ve 21:00 na Viasat History?

Trailer: https://youtu.be/vSf2qWI8AtY?si=T_6gPGM2PujKbLfK

Kdo byla šamanka z Bad Dürrenbergu?

V srdci Německa, v lázeňském městě Bad Dürrenberg, učinili archeologové jeden z nejpřevratnějších objevů 20. století. V květnu 1934 bylo téměř náhodně odkryto pohřebiště – hrob mezolitické ženy držící dítě. Nacistickými badateli byla zpočátku mylně označena za „árijského mužského bojovníka“ a nález byl využit jako nástroj pseudovědecké propagandy.

Díky moderní technologii a interdisciplinárnímu výzkumu však byla odhalena její skutečná identita: byla to mocná šamanka, tmavé pleti a duchovní vůdkyně, která žila před 9 000 lety. Na její příběh se budou moci diváci podívat v novém dokumentu Šamanka z Bad Dürrenbergu – Nejnovější odhalení, který odvysílá stanice Viasat History v neděli 6. července ve 21:00.

Pět věcí, které jste pravděpodobně nevěděli o šamance z Bad Dürrenbergu:

Nebyla „árijský bojovník“ – byla léčitelkou s deformací páteře.

Jak uvedl archeolog Kai Michel: „Je to nejbohatší mezolitický hrob ve střední Evropě – a patřil ženě!“ Analýza DNA ukázala, že měla tmavou pleť, světlé oči a černé vlasy. Ještě pozoruhodnější je, že měla vzácnou anomálii krční páteře, která jí mohla umožnit vstupovat do transových stavů, což zvyšovalo její „nadpřirozenou“ autoritu.

• Byla pohřbena v koši pokrytém vápennou omítkou.

Její hrob byl na svou dobu výjimečný. Obsahoval více než 50 zvířecích zubů, mikrolity, zbytky želv, parohy a pazourkové čepele. Největším překvapením však byla „rakev“: pletený koš utěsněný vápennou omítkou. Šlo o sofistikovaní techniku, která nebyla do té doby lidem z období před 9 000 lety připisována.

• Její zuby nesou stopy brutálních rituálů.

Dva horní řezáky jí byly obroušeny až na dřeň. Byl to bolestivý rituál sebepoškozování? Nebo duchovní zasvěcení? Nebo snad zkouška odvahy? Radiolog Walter Wohlgemuth poznamenal, že rány se časem zahojily, což naznačuje, že žena měla znalosti o zvládání bolesti a léčebných postupech.

• Byla pohřbena s dítětem, které nebylo její.

Genetické testy ukázaly, že dítě bylo pouze vzdáleně příbuzné, možná šlo o syna její sestřenice či synovce. To zpochybňuje teorii, že oba zemřeli při porodu, a naznačuje, že dítě mohlo být obětováno při rituálu, nebo mezi nimi existovalo hluboké duchovní pouto.

• Byla uctívána ještě staletí po své smrti.

Fragmenty masek z parohů, datované 600 až 800 let po jejím pohřbu, byly nalezeny jen metr od jejího hrobu. To naznačuje, že její památka žila dál po 20 až 30 generací. Jak uvedl profesor Harald Meller: „Už za svého života byla legendou. Nyní ji věda učinila nesmrtelnou.“

Kdo byli lidé doby mezolitu?

Šamanka žila během mezolitu, tedy střední doby kamenné, přibližně mezi lety 10 000 až 5 000 př. n. l. Evropa tehdy procházela dramatickými změnami. Doba ledová končila, tundru nahradily lesy a lidé se přizpůsobovali novému prostředí. Žili jako lovci a sběrači v malých, pohyblivých společenstvích bez pevných sociálních hierarchií. Jak říká jeden z odborníků v dokumentu: „Byly to společnosti, kde na hodnotě jednotlivce záleželo víc než na bohatství nebo pohlaví.“

Věda vs. propaganda:

Příběh hrobu z Bad Dürrenbergu je také varováním, jak snadno lze fakta překroutit. Nacisté nález vydávali za důkaz údajného „árijského předka“. Moderní archeologie, bioantropologie a genetika však odhalily pravdu, která vyvrací každý rasistický mýtus. Tam, kde nacisté viděli světlovlasého bojovníka, byla ve skutečnosti pohřbena tmavá léčitelka a duchovní vůdkyně.

Uvidíte na vlastní oči:

Dokument Šamanka z Bad Dürrenbergu – Nejnovější odhalení vypráví nejen tento příběh, ale také ho oživuje. Díky nejmodernější CGI technologii, 3D skenování a rekonstrukci obličeje můžete spatřit, jak mohla tato žena vypadat. Pohyby herců byly zaznamenány pomocí technologie motion capture, aby byly scény z mezolitického života co nejrealističtější.

Proč byste se měli dívat?

Tento poutavý dokument propojuje archeologické záhady, vědecké objevy a dávnou spiritualitu. Nabízí také důležitý nový pohled na roli žen v pravěku, roli, která je příliš často přehlížena nebo mylně vykládána.

Zajímá-li vás původ civilizace, tohle byste si rozhodně neměli nechat ujít.

Premiéra: neděle 6. července ve 21:00 na Viasat History.

Jak vikingové vybudovali říši

Obraz vikinga jako divokého, vousatého bojovníka s rohatou helmou je jedním z nejtrvalejších historických mýtů. Nový dokumentární seriál Vikingové – vzestup a pád vikingské říše, který má premiéru v úterý 7. července ve 22:00 na Viasat History, však tyto stereotypy tříští silou válečné sekery. Díky přelomovým archeologickým objevům, realistickým rekonstrukcím a špičkovým vizuálním technologiím se diváci přenesou o tisíc let zpět a objeví pravou tvář vikingů.

Harald Bluetooth a dynastie, která sjednotila sever

Dokument se zaměřuje na tři výjimečné osobnosti: Haralda Modrozuba (Bluetooth), jeho syna Svena Vidlovouse a vnuka Kanut Velikého – zakladatele tzv. „Dynastie modrozuba“. Během jediného století tito vládci proměnili roztříštěné pohanské kmeny Skandinávie v jednotnou, křesťanskou vojenskou a politickou velmoc. Jejich příběh není jen o dobytí, ale i o diplomacii, víře a vizionářském vůdcovství.

A ano, existuje přímá spojitost mezi Haraldem Modrozubem a dnešní technologií. Bezdrátová technologie Bluetooth byla pojmenována právě po něm a její symbol kombinuje severské runy představující písmena H a B: Haraldovy iniciály. Stejně jako Harald spojil Dánsko a Norsko, spojuje dnes Bluetooth zařízení po celém světě.

Historii nepíšou jen muži

Dokument rovněž vyvrací další mýtus, a tím je, že dějiny vikingů tvořili výhradně muži. Ve skutečnosti sehrály ženy v jejich společnosti klíčovou roli, a to nejen jako manželky a matky, ale i jako vůdkyně a bojovnice. Vikingové – vzestup a pád vikingské říše zdůrazňuje postavy jako královnu Emmu, normanskou šlechtičnu, která se provdala za dva anglické krále a stala se matkou krále Eduarda III. Díky svým politickým spojenectvím a diplomatickým schopnostem pomohla upevnit moc Kanuta Velikého.

Další fascinující případ představuje hrobka bojovnice nalezená ve švédské Birce, o níž se dlouho předpokládalo, že patří muži, dokud DNA analýza nepotvrdila opak. Hrob obsahoval zbraně, dva koně a symboly vojenského velení, jasný důkaz, že ženy nejen podporovaly bojovníky, ale samy je také mohly vést.

Technologie, která přivádí minulost k životu

Jednou z největších předností seriálu je využití nejmodernějších vizuálních technologií, díky nimž ožívá historie vikingů:

• Interaktivní CGI mapy, které v reálném čase ukazují měnící se hranice vikingské říše, přesuny vojsk a trasy invazí
• 3D rekonstrukce a realistické bitevní scény, které ztvárnili profesionální kaskadéři a komparzisté, oživují klíčové okamžiky vlády Haralda, Svena a Kanuta
• Filmová kvalita záběrů z Dánska, Norska, Anglie a Německa – zachycující atmosféru míst, kde vikingská říše vznikla i padla
• Postřehy od mezinárodních odborníků, kteří sdílejí nejnovější poznatky o výzkumu vikingů – od analýz hrobů a run až po obchodní kontakty a christianizaci Skandinávie

Výsledkem je zážitek, při kterém diváci minulost nejen poznávají, ale skutečně vidí, cítí a zažívají ji.

Dobývali Evropu – i budoucnost

Vládci Modrozubské dynastie si nepodrobili jen části dnešního Anglie, Norska, Švédska a Dánska a vytvořili multietnickou, mnoho náboženskou a vícejazyčnou říši, což bylo ve středověké Evropě zcela bezprecedentní. Kanut Veliký nevládl jako barbar, podporoval církve, zaměstnával místní správce a vybudoval pozoruhodně efektivní vládní systém.

Jejich příběh je příběhem proměny, od mýtu k monarchii, od pohanských rituálů ke křesťanské vládě, od dřevěných drakarů ke kamenným trůnům.

Proč byste se měli dívat?

Protože toto je historie, jakou jste ještě neviděli. Vyprávěná s vášní, přesností a odvážným, moderním přístupem. Vikingové – vzestup a pád vikingské říše není jen dokument, je to šestidílná epická cesta napříč klíčovým stoletím, která ukazuje, že vikingové nebyli jen válečníci, ale i vizionáři, stratégové a budovatelé říší.

Nezmeškejte premiéru: 7. července ve 22:00 na Viasat History.

V roce 2014 se svět zatajeným dechem sledoval, jak se druhé největší město Iráku, Mosul, dostalo do rukou samozvaného Islámského státu. Ničení zasáhlo nejen moderní budovy a komunity, ale i nenahraditelné památky starověké civilizace: sochy, chrámy, reliéfy a archivy. Džihádisté záměrně ničili vše, co lidi spojovalo s jejich minulostí. A přesto, paradoxně, právě z těchto trosek začala vzkvétat naděje.

Nový dokument Ninive – ztracený svět visutých zahrad, který mít premiéru v neděli 15. června ve 21:00 na kanálu Viasat History, vypráví mimořádný příběh – příběh města, které mělo zmizet z povrchu země, ale díky vědě, odhodlání a archeologickým objevům se nyní vrací silnější než kdy dřív.

Ninive – starověká metropole supervelmoci

Starověké město Ninive, dnes známé jako Mosul, bylo kdysi hlavním městem první světové supervelmoci, Asyrské říše. Ležící na východním břehu řeky Tigris na severu Iráku, bylo Ninive ve své době největším městem světa. Zabíralo přes 750 hektarů a jeho hradby měřily více než 12 kilometrů. Vybudované v 8. století př. n. l. králem Sancheríbem se změnilo z provinčního městečka na správní, politické a náboženské centrum nevídaného rozsahu.

Jeho velkolepé chrámy, paláce, zavlažovací systémy, mozaiky, sochy okřídlených býků a detailní reliéfy válečníků svědčí o mimořádných organizačních i uměleckých schopnostech starověkých Asyřanů. Ale pod kameny, mýty a troskami se skrývá ještě jedno přetrvávající tajemství…

Visuté zahrady – div světa na špatném místě?

Po staletí se věřilo, že legendární Visuté zahrady Babylónské se nacházely skutečně v Babylónu. Ale badatelka Stephanie Dalleyová, asyrioložka z Oxfordské univerzity, přináší revoluční teorii a to, že skutečným domovem tohoto starověkého divu světa bylo Ninive, nikoli Babylón.

Dalleyová zkoumá klínopisné texty a vyřezávané reliéfy z období Sancheríba. Poukazuje na monumentální zavlažovací systém – pravděpodobně nejstarší známý akvadukt na světě – který přiváděl vodu do Ninive ze zdrojů vzdálených až 80 kilometrů. Postavený z více než 2,5 milionu kamenných bloků, tento technický zázrak překonával vše, co tehdy svět znal. Právě díky této vyspělé technologii, tvrdí Dalleyová, mohl král vytvořit ohromující, vícepodlažní zahradu na skalnatých svazích Ninive – zelenou oázu stínu, vody a života v srdci mezopotámské pouště.

Archeologie v troskách války

Dokument sleduje práci mezinárodního týmu archeologů, kteří zkoumají tunel vyhloubený extremisty pod pahorkem Nebí Junus, místem, kde se údajně nachází hrob proroka Jonáše. Tam objevili pozůstatky nedotčeného asyrského paláce. Profesor Stefan Maul a jeho tým odhalují nové poznatky o životech vládců říše a spektakulární nálezy – včetně monumentálního vyobrazení krále Ašurbanipala – nám připomínají velikost této ztracené civilizace.

Mezitím kurdský archeolog Bekas Hasan odhaluje mimořádné technologie starověkých asyrských inženýrů. Monumentální vodní kanály, přehrady, mosty a akvadukty – to vše postavené staletí před vzestupem Říma.

Dědictví, které přináší naději

Pro obyvatele Mosulu je boj o znovuzískání jejich dědictví více než jen symbolický. Je to zásadní krok k uzdravení. Mosulské muzeum, kdysi zničené ISIS, nyní znovu ožívá. Díky práci restaurátorů vedených Zaidem Saadallahem jsou ztracené artefakty znovu získávány, sochy rekonstruovány a místům určeným k zapomnění se vrací smysl.

Ninive – ztracený svět visutých zahrad není jen cestou do minulosti, ale také do budoucnosti. Ukazuje, jak objevy učiněné před tisíci lety mohou moderním lidem přinášet naději, identitu a sílu znovu budovat. Je to příběh lidí, kteří i přes válku a zkázu stále věří v sílu poznání, kultury a paměti.

Známe opravdu skutečnou historii světa?

Dokument se věnuje naléhavým otázkám: Jak se Ninive mohlo stát centrem světa za méně než 70 let? Co stálo za rychlým vzestupem Asyrské říše? A jsme o něco blíž k odhalení tajemství visutých zahrad? Dokument Ninive – ztracený svět visutých zahrad spojuje vědu s emocemi, fakta s nadějí a minulost se současností. Nenechte si ujít premiéru v neděli 15. června ve 21:00 na Viasat History, protože historie, o které jsme si mysleli, že ji známe, se možná právě teď přepisuje před našima očima.

Při pohledu zpět se starověké říše jeví jako nezničitelné – mocné, dobře organizované, bohaté na vědění a vojenskou sílu. Ale historie nám ukazuje, že i ty nejsilnější civilizace se mohou zhroutit doslova přes noc. Třetí řada napínavého dokumentárního seriálu Starodávné apokalypsy, která bude mít premiéruve čtvrtek 5. června ve 21:00 na Viasat History, zve diváky, aby odhalili dramatické pády tří mocností: Římské říše, Kartaginské říše a Staré říše Egypta.

Řím – Pád neporazitelného obra

Po staletí vládla Římská říše Středomoří. Od břehů Británie po pouště Blízkého východu panoval Řím železnou rukou a těšil se všeobecnému respektu. Ale v roce 476 n. l. tento kolos náhle padl. Opravdu za tím stály pouze barbarské invaze?

V první epizodě řady Starodávné apokalypsy budete moci sledovat méně zjevné, ale mnohem ničivější síly, které vedly k pádu Říma: smrtící pandemie, která zpustošila města, klimatické změny vedoucí k hladomoru a vnitřní mocenské boje, které rozervaly říši zevnitř. Pomocí nejnovějších archeologických objevů a dobových písemných pramenů vytváří dokument obraz impéria, které navzdory své zdánlivé neporazitelnosti podlehlo vlastním rozporům.

Kartágo – Supervelmoc vymazaná z povrchu země

Kdysi perla západního Středomoří, Kartágo bylo vzkvétající říší založenou na obchodu, zlatu a námořní moci. Hlavní soupeř Říma, symbol prosperity a námořní nadvlády. Jeho katastrofální pád v roce 146 př. n. l. otřásl starověkým světem.

Druhá epizoda líčí brutální boj dvou titánů o nadvládu ve světe. Diváci uvidí, jak punské války, především legendární tažení Hannibala, vyústily v totální válku, která skončila doslova vymazáním Kartága z mapy. Města byla vypálena, obyvatelé pobiti, pole zorána – žádná metafora, ale tvrdá realita. Analýzou vojenských chyb a společenské zranitelnosti klade tato epizoda otázku: Jak může říše ztratit úplně všechno – dokonce i vzpomínku na ni?

Egypt – Den, kdy pyramidy přestaly růst

Ve stínu pyramid kdysi vzkvétala jedna z nejvelkolepějších civilizací dějin lidstva. Starověký Egypt byl érou mocných faraonů, monumentálních staveb a centralizované moci. Ale kolem roku 2200 př. n. l. se něco změnilo a tato zdánlivě věčná civilizace se začala rozpadat.

Ve třetí epizodě budeme sledovat archeology a historiky při hledání znaků kolapsu: klimatické změny, které narušily životodárné záplavy Nilu a způsobily hladomor a nepokoje; oslabení královské moci, kdy se regionální správci stali samostatnějšími; a možné propuknutí nemocí. Je to příběh o tom, jak příroda a politika společně rozvrátily i tu nejlépe organizovanou společnost. Pád Staré říše neznamenal jen konec éry budování pyramid, ale také otevřel bouřlivou novou kapitolu egyptských dějin.

Věda, vášeň a archeologie ve službách pravdy

Starodávné apokalypsy není jen vizuálně ohromující dokument. Je výsledkem pečlivého výzkumu, globálních expedic a nadšení vědců, kteří kombinují poznatky z historie, archeologie, klimatologie a medicíny. Třetí řada vezme diváky na cestu skrze ruiny a archivy a ukáže, jak zdánlivě nesouvisející síly – od mikrobů až po klimatické výkyvy – mohou zničit celé říše.

Ohromující kamera, počítačové rekonstrukce, odborné komentáře a záběry z míst, kde historie stále leží pohřbená pod zemí, činí ze Starodávné apokalypsy nezbytnou podívanou. Nejen pro milovníky historie, ale pro každého, kdo se zamýšlí nad tím, jak stabilní je náš dnešní svět.

Sledujte, abyste porozuměli přítomnosti skrze minulost

V nejistých časech, kdy moderní mocnosti čelí vlastním krizím, působí Starodávné apokalypsy až děsivě aktuálně. Historie totiž nejen učí, ale i varuje. Uvidíte, jak tenká je hranice mezi velikostí a pádem.

Premiéru dokumentu budete moci sledovat od čtvrtka 5. června ve 21:00 na Viasat History. Nové díly se budou vysílat každý čtvrtek ve stejný čas.

Na jihu Peru stojí incké město, které je již několik století neobydlené, ale stále prakticky nedotčené: Machu Picchu. Bylo objeveno na počátku 20. století a každoročně přiláká milion návštěvníků ze všech koutů světa, aby obdivovali dovednosti mocné civilizace, která ho vybudovala. Marion de Bonnières a Yohann Thiriet, kteří již dříve pracovali na řadě působivých historických dokumentů, se opět pouštějí do práce a odhalují nejnovější poznatky ikonického Machu Picchu.

V nadmořské výšce více než 2 400 metrů dokázali Inkové vyhloubit hluboký hřeben, na němž postavili mistrovské dílo architektury a inženýrství v dokonalé harmonii s přírodou. Několik desítek budov, zasazených mezi horami, se rozkládá na ploše deseti hektarů. Jejich vzájemně propojená kamenná konstrukce odolala staletím, intenzivním dešťům, častým sesuvům půdy a zanedbávání.

Navzdory svým inženýrským dovednostem neměli Inkové žádný systém písma, o kterém by se dalo mluvit. Přesto se jim podařilo vymyslet složitý systém odvodu vody a navrhnout budovy podle mapy oblohy. Nyní díky poznatkům odborníků a velkolepé 3D animaci odhalíme tajemství stavby Machu Picchu a genialitu inckých stavitelů.

Dr. Dominika Sieczkowska-Jacyna ze Slezské technické univerzity v polských Gliwicích o své účasti na tvorbě nového dokumentu o Macu Picchu říká: „Tento dokument mě velmi zaujal, protože jeho záběr měl z mého pohledu ukázat, že díky moderním nástrojům, moderním technologiím a nejnovějším poznatkům víme mnohem více, než jsme si před několika lety mysleli. A mění se to strašně rychle. Díky radiokarbonovému datování, neinvazivní technologii, jsme se dozvěděli mnoho o stavebním procesu, kdy a jak bylo Machu Picchu postaveno. Takže si myslím, že díky tomuto dokumentu můžeme vidět, že Machu Picchu není jen jedním z nových sedmi divů světa, ale že je toho ještě mnohem víc, co je třeba prozkoumat. A díky novým rozvíjejícím se technologiím se toho hodně dozvídáme”.

Nový dokument Machu Picchu: Kamenné město vás přenese do Jižní Ameriky, umožní objevovat do teď neobjevené, a kromě nových poznatků vám nabídne také nádherné záběry jednoho z nejzachovalejších starobylých měst na světe. Již v pátek 28. března ve 21:00 na Viasat History.

Smrt císařovny Sisi nebyla jen strašlivou vraždou, ale i politickým prohlášením anarchistů. Anarchismus požaduje život bez vlivu státu založený na ideálech svobody a rovnosti. Stoupenci tohoto radikálního učení se snažili dosáhnout svých cílů vraždami monarchů a státníků. Dne 10. září 1898 obdržel vídeňský dvůr strašlivou zprávu: italský anarchista Luigi Lucheni ubodal rakouskou císařovnu Alžbětu pilníkem. Tento dokument sevěnuje životu císařovny a odhaluje velkou síť anarchistů, která v té době již v Evropě existovala. Vražda císařovny se stala počátkem politickéhoboje proti anarchismu v Evropě.

Vydejte se s námi na cestu písky času s naším speciálním blokem pořadů o zázracích starověkého Egypta exkluzivně na Viasat History. Uvidíte, jak se odvíjela historie v pořadech jako Rozluštění záhady Sakkáry, Tajná hrobka Kleopatry nebo Ztracenápyramida v Egyptě, a nenechte si ujít premiérypozoruhodných dokumentů Pyramida v Gíze: Cesta ke hvězdám, který odhaluje nebeská tajemství proslulé pyramidy, a Abú Simbel: Obři na Nilu, fascinující pohled na kolosální divy na břehu této řeky. Užijte si pořádnou porci egyptologie, která vás přenese do středu nejúchvatnějších starověkých záhad!

Původními obyvateli Ameriky byli přistěhovalci, kteří na kontinent dorazili před 15 000 lety z Asie přes Beringii, zamrzlou pustinu, která v době ledové spojovala Sibiř s Aljaškou. V té době žilo v Americe téměř 600 různých kmenů s odlišnými zvyky, způsobem života a hierarchií. Když Kryštof Kolumbus dorazil do Nového světa, žilo na kontinentu přibližně 5 až 10 milionů původních obyvatel. Jiné odhady hovoří až o 25 milionech. Kmeny žijící na západě, zejména na pláních, byly více nepřátelské. Byli to v podstatě lovci a sběrači a neustále soupeřili o půdu. Naproti tomu kmeny na východ od Mississippi žily ve stabilních vesnicích.

Starší filmy mají tendenci vykreslovat původní obyvatele Ameriky jako zaostalý, barbarský národ, který se po staletí nevyvíjel. Pravdou však je, že v době příchodu Evropanů již na kontinentu žil kulturně vyspělý, mnohojazyčný národ. Kmeny se mezi sebou mísily, učily se navzájem své jazyky a hodně migrovaly – některé dokonce putovaly až do Střední Ameriky. Jiné kmeny upravovaly své životní prostředí: řízeně vypalovaly plochy půdy nebo budovaly zavlažovací systémy. Nezbytnou součástí života původních obyvatel Ameriky byli také koně. Usnadňovali lov a sloužili k rychlejší přepravě na delší vzdálenosti. Kmeny neustále obchodovaly se zbožím, které získávaly od osadníků. Zároveň získávali nové znalosti, které rychle začlenili do svého každodenního života.

S dokumentem Americké pohraničí a získate nový pohled na kovboje a indiány v Severní Americe.

Nový třídílný speciál Královny starověkého Egypta, jehož premiéra proběhne v pátek 2. června, se na základně nejnovějších vědeckých výzkumů zabývá příběhem královny Tiye, která byla před více jak 3 tisíci lety považována za bohyni. Dále zkoumá osud Kleopatry II., předchůdkyně slavné Kleopatry VII. a život Kleopatry Seléné, dcery legendární vládkyně. Právě této ženě, která se po sebevraždě svých rodičů vzchopila a stala se jednou z největších afrických královen, věnujeme následující řádky a odhalujeme deset zajímavých faktů z jejího života.

Kleopatra Seléné, nebo také Kleopatra VIII., dcera Kleopatry VII. a Marka Antonia, neměla jednoduchý start do života. Bylo jí teprve 10 let, když její rodiče spáchali sebevraždu. Stala se egyptskou královnou, ale vládla mu pouhé dva týdny, protože ji její bratři zajali a poslali do Říma. Tam mladou královnu vychovával Octavian, bývalý rival jejího vlastního otce.

2. Navzdory všem nesnázím si mladá Kleopatra Seléné užívala klidné dětství. Její nevlastní otec se o ni dobře staral. Z politického hlediska totiž znamenala kontrola nad mladou dívkou i kontrolu nad Egyptem.

3. Když jí bylo patnáct, provdala se za Jubu II., prasynovce Octaviana. Nebylo to manželství z lásky a stejně jako Seléné i Juba byl potomkem sesazené královské rodiny žijící v exilu. Pár byl následně poslán vládnout uměle vytvořenému království Mauretánie.

4. Kleopatra a Juba měli dva potomky, chlapce jménem Ptolemus a dívku, jejíž jméno se nedochovalo.

5. Seléné se stala královnou, ovšem ve zcela jiné části Afriky. Její sebevědomé řízení každodenního chodu říše mělo stejné charakteristiky jako viditelné vystupování její matky. Kleopatra Seléné nebyla ochotna od vládnutí ustoupit ve prospěch manžela, a tak vládli Mauretánii společně. Během jejich panování se z Mauretánského království stal významný exportní partner pro Středomoří, kam směřovaly především ryby, hrozny, perly, ale také dřevěný nábytek. Mauretánské mince se tehdy staly uznávanými a respektovanými platidly v celé Římské říši.

6. Kleopatra Seléné byla na odkaz své matiky velmi pyšná. Vydala minci se svojí podobiznou, jež evokovala Kleopatru VII. a pustila se do rozsáhlého architektonického projektu, který byl inspirovaný jejím bývalým domovem. V egyptském stylu vzniklo mnoho budov a z Alexandrie byla dovezena významná umělecká díla. Když nemohla být Seléné doma, vytvořila si jej k obrazu svému v daleké Mauretánii.

7. Panovnice zemřela nečekaně a velmi brzy z nejasných příčin. Podle dostupných pramenů jí bylo pouhých 35 let, přičemž ke smutné události došlo zřejmě roku 5 před naším letopočtem. Tělo královny bylo uloženo v královském mauzoleu, které dodnes stojí na území dnešního Alžírska. Juba po její smrti vládl říši ještě další dvě dekády.

8. Kleopatra nechala v Mauretánském království nesmazatelný otisk. Mince s její podobiznou zůstaly v oběhu ještě dlouhá desetiletí po její smrti, což bylo na tehdejší poměry neobvyklé.

9. Seléné měla velký vliv na celý římský svět, ale její úspěch nebyl tak okatý jako vliv její matky. Historici dlouho zmiňovali její jméno jen zřídka, což je na druhou stranu důkazem, že panování v Mauretánii probíhalo hladce – bez afér a skandálů, o kterých by se ještě dlouho psalo v kronikách.

10. Juba zemřel o 28 let později, načež v panování pokračoval Ptolemus. Jeho život násilně ukončil nechvalně známý Caligula. Ale to už je jiný příběh.

Vatikán je právem považováno za svatý grál archivů. Přístup k miliardám stránek uchovávajících ty nejdůležitější informace nejen církevní historie nezíská jen tak někdo. Když Guy Walters dostal povolení, nemohl tomu uvěřit.

„Je to jako výhra v loterii,“ přiblížil historik své pocity, když si jej dokumentaristé přizvali ke spolupráci. „Od té doby, co jsem napsal knihu Hunting Evil, ve které popisuji, jak nacisté po válce utekli, jsem doslova posedlý tím, jak se dostat do Vatikánského apoštolského archivu. Díky pracím Dana Browna a dalších si někteří lidé myslí, že odpověď na každé tajemství je pohřbena právě na tomto místě. Dokonce existují i tací, kteří věří, že skrývá tajemství o jiných světech, o kontaktech s mimozemšťany a podobně. Já mezi takové historiky nepatřím, ale myslím si, že archiv nám toho může hodně o spoustě věcí povědět. Co mě ale konkrétně zajímá, je skutečnost, jak se Vatikán choval v období rozmachu Třetí říše, ale i roky po jejím rozpadu,“ přibližuje své pohnutky Walters a objasňuje tak jádro výzkumu pro dokument.

Právě nejednoznačný vztah mezi papežem Piem XII. a Adolfem Hitlerem je ústředním tématem série. Tým výzkumníků v čele s Waltersem se vydal hledat odpovědi na znepokojující otázky ohledně možné spolupráce církve s nacisty. Jak moc Pius XII. uchlácholil Hitlera? Snažil se papež pomáhat Židům? Jaký byl vztah mezi Vatikánem a Mussolinim? Věděl Vatikán, co nacisté chystají? A chtěli skutečně nacisté papeže unést? Odpovědi nejen na tyto otázky byly skutečně zodpovězeny a na éru nenáviděného papeže vrhají zcela nové světlo.

1. Tajná kronika Mongolů

Životní příběh Čingischána byl poprvé popsán ve 13. století v takzvané Tajné kronice Mongolů. Neznámý autor nebo autoři mongolského původu v textu mapují historii národa, nikoliv však pro veřejnost, ale pouze pro potřeby vládnoucího Čingischánova rodu. Text byl po dlouhou dobu uložen v tajné schránce a mohl do něj nahlížet pouze panovník, či osoby, kterým čtení on sám dovolil. Odtud plyne i název knihy.

2. Úsvit Čingischána

Kolem roku 1100 ještě Mongolsko jako takové neexistovalo. Na rozlehlých pastvinách střední Asie se v té době potulovaly skupiny nomádských válečníků bojující mezi sebou. V roce 1162 se vůdci jedné z těchto skupin, říkající si Mongolové, narodil syn. Jmenoval se Temüjin. Byl ještě malý chlapec, když byl jeho otec zavražděn Tatary. Temüjinova rodina se tak stala skupinou vyvrženců. Paradoxně však měla tragédie na chlapce zcela jiný dopad a odstartovala Čingischánovu životní pouť.

3. Vládce bez mytologického zabarvení

Temüjin prý nebyl průměrné dítě. Tajná kronika Mongolů jej popisuje jako člověka, který „měl v očích oheň“ a zcela jistě se tak narodil s určitým záměrem. Nicméně kniha jej nelíčí jako mytologického hrdinu, což je pro jiné velké vládce typické. V textu jsou zmíněny jeho nedostatky, strachy i pochyby. Dokonce opustil manželku, aby se během napadení konkurenční skupinou zachránil. Později se ale pro ženu vrátil i s pomocí a útočníky nemilosrdně zlikvidoval.

4. Mistr luku

Čingischán bravurně ovládal luk a šíp. Tradiční mongolský luk byl vyrobený z komponentů typických pro středoasijské pastviny. Zbraň byla uzpůsobena tak, aby byla snadno použitelná při rychlé jízdě na koni. Její výroba však byla náročná a trvala až rok, protože jednotlivé vrstvy luku bylo nutné nechat schnout i několik měsíců.

5. Obklopil se těmi správnými lidmi

Temüjin byl i výborným stratégem. Mnohé se naučil od matky. Pochopil, že jeden šíp lze snadno zastavit nebo zlomit, ale pokud jich současně poletí desítky nebo stovky, představují smrtící sílu. Mladý muž se postupem času začal spojovat s loajálními lidmi různých dovedností bez ohledu na původ, což bylo mezi nomádskými kmeny do té doby nevídané. Tato neotřelá taktika mu otevřela cestu na opravdový vrchol.

6. Zrod Mongolska

Když bylo Temüjinovi 44 let, znaly jej snad všechny kočovné kmeny. Na jaře roku 1206 svolal jejich velké shromáždění, během kterého byl prohlášen velkým vůdcem nové říše. Tak se zrodilo Mongolsko a z vyvržence se stal Čingischán. Titul, který Temüjin obdržel, je přitom dodnes tak trochu záhadou, protože v podstatě nevíme, odkud pochází a co přesně pro tehdejší lid znamenal. Jedno je ale jisté, nový vůdce dokázal sjednotit znesvářené kmeny v jednu soudržnou skupinu, která velmi rychle přijala mongolskou identitu.

7. Písmo jako základ říše

Čingischán chápal, že písmo je klíčem k úspěchu. Nechal vytvořit písmo založené na ujgurštině a v Mongolsku se používá dodnes. Zajímavý na této historické události je především fakt, že autorem písma byl jistý ujgurský zajatec, který mimo jiné spravoval i mongolské finance.

8. Zákony vymykající se soudobým zvyklostem

Vládce také zavedl mnoho nových zákonů, které v jistém smyslu předběhly svoji dobu. Například zrovnoprávnil všechna náboženství a tvrdě trestal zneužívání žen. Kdo nová nařízení nerespektoval, končil na popravišti.

Letos v březnu strávíme každý páteční večer v kůži skupiny mořeplavců a mořeplavkyň s poněkud kontroverzní minulostí. Vikingové měli obrovský vliv na raně středověké dějiny Skandinávie, Britských ostrovů a dalších částí Evropy. Byli proslulí svým složitým uměním a obchodními dovednostmi, ale také za sebou zanechali krvavou stopu, protože přepadali města po celém kontinentu. Co dalšího se můžeme o této údajné rase válečníků dozvědět? Nalaďte si premiérové díly seriálů Vikingové: Pravdivý příběh a Vikingové:Ztracené království.

Podle legendy se kdesi v kanadských horách skrývá nesmírné bohatství v podobě Slumachova dolu, potoka s ryzím zlatem v hodnotě miliard dolarů. Ten kromě drsného podnebí a hornatého terénu, střeží i sto let stará kletba. Mnozí odvážlivci při jeho hledání přišli o život. Naši badatelé se vydají po jejich stopách, prozkoumají staré mapy, tajné dopisy, vzácné nahrávky a možná objeví i pravdu. Kdo byl ale ten záhadný Slumach? Podle ústní tradice jde o postavu, jejíž existence propojuje fakta a místní folklór. Příběh se poprvé začal vyprávět na konce 19. století, kdy byl jistý domorodý muž jménem Slumach shledán vinným z vraždy a popraven. Krátce po jeho smrti se začaly šířit zvěsti, že tento mrtvý muž objevil místo překypující zlatem v oblasti jezera Pitta Lake. Údajně se dokonce chlubíval kusy zlata v místních salonech. Jenže také na každého, kdo by se pokusil zlato hledat, uvrhl smrtelnou kletbu, a ta podle ústní tradice skutečně fungovala a má fungovat dodnes.

Podle historika Freda Brachese je legenda čirým výmyslem místních obyvatel, aby do oblasti přilákali hledače pokladů. Ti totiž byli pro tamní lid zdrojem příjmů. Prodávali jim předražené mapy údajně vedoucí k pokladu, který byl na nich dokonce označen křížkem. I tak stále existuje početná komunita, která se vydává po stopách legendy. Jedním takovým je Adam Palmer. Zasvětil dlouhé týdny každého léta prohledáváním okolí Pitt Lake a jak sám tvrdí, jeho hlavní snahou je nyní hlavně objasnění vzniku příběhu o zlatonosném potoce.

Druhá série je inspirována dalšími příklady starověkého důmyslu. Tentokrát prozkoumáme slavné i bohužel přehlížené technické úspěchy, vliv přírodních zdrojů jako zlato a voda, nebo to, jak starověké civilizace překonávaly překážky a využívaly své okolí. Podíváme se také na historii zbraní a na to, jak se měnily války, a na to, jak jsme se naučili měřit čas, orientovat se ve světě a vyvíjet stále důmyslnější technologie. Vrátíme se o krok zpět v čase a se známíme se s historií budov a pozoruhodných staveb, od důmyslného iglú až po Koloseum, zázrak římské architektury.

Ztracená města Bible je nový dvoudílný dokument stanice Viasat History. Česká premiéra proběhne v neděli 25. září ve 21 hodin a zájemce o historii zavede na místa neodmyslitelně spjatá se starozákonními texty. Objevíte Babylon, Uruk, Ur, Ninive či Girsu z dosud nevídané perspektivy.

Starý zákon díky dokumentu Ztracená města Bible znovu ožije. Vypravíte se tam, kde se narodil Abraham, do míst spjatých s Noemovou archou či pod Babylonskou věž. Viasat History je představí prostřednictvím dechberoucích záběrů a odhalí i některá zcela nová zjištění. My vám je ještě před premiérou nastíníme.

Dějiště: Irák

Dnešní Irák je dějištěm řady příběhů popisovaných v Bibli. Písky této horské země skrývají mnohá starověká tajemství. Právě zde zhruba před šesti tisíci lety vystavěli Sumerové první města. Podle knihy Genesis sepisované o tisíce let později v těchto končinách světa docházelo k biblickým událostem.

V obou dílech dokumentu Ztracená města Bible se vydáte s renomovanými archeology za ztracenými městy a místy, která znáte právě ze Starého zákona.

V prvním díle uvidíte vědecké týmy obnovující divy Ninive, vypravíte se mezi pozůstatky starověkého Babylonu či do jižního Iráku za objevováním Uruku a Uru. V Girsu společně s vědci odhalíte nejstarší most a záhadné ruiny, které by mohly změnit pohled na samotný úsvit civilizace. Poodhalíte, proč hrál právě jižní Irák klíčovou roli ve Starém zákoně a jak mohla ovlivnit kolaps sumerského světa potopa, která je považována za jeden z největších příběhů Bible.

Druhá část se zaměřuje na starověká města Ninive a Babylon. Tyto dvě velkoměsta starověku považovali pisatelé Bible za místa hříchu. Proč mají ve Starém zákoně tak špatnou pověst a jaká ve skutečnosti byla? Kdo byli jejich obyvatelé? V Ninive se s archeology vydáte po stopách příběhu o Jonášovi a velrybě a v Babylonu se zaměříte na Ištařinu bránu postavenou tyranem Nabuchodonozorem II. Víte, že rivalita těchto center určila osud starověkého světa? A co s tím má společného jejich nevalná biblická pověst? To vše a mnohem více vám bude brzy odhaleno.

Výprava do dávné minulosti pohodlně z obýváku

Dvoudílný dokument Ztracená města Biblie, který odvysílá stanice Viasat History vám představí dosud nevídanou historickou podívanou zaměřenou na nejranější dějiny naší civilizace. V neděli 25. září se od 21 hodin vydáte na dlouhou cestu časem, která je zahalena nánosem písku i pověstí. Jaká ale byla skutečnost? Nejnovější vědecké metody tahají za tajemné nitky a ukazují, že kořeny mnoha biblických příběhů jsou ve skutečnosti skryty v troskách dnešního Iráku.

A ještě jedna dobrá zpráva na závěr. Oba díly můžete shlédnou za sebou, protože druhá část bude odvysílána ještě téhož večera ve 22 hodin.

Mrtví, kteří byli doposud po tisíce let potichu, se znovu ozývají. Nehledejte v tom ale žádnou duchařinu, spíš jen nové možnosti archeologie, která nyní dokáže zjistit mnohem víc než před lety.

A právě nová zjištění v oblasti archeologie jsou tématem nového dokumentárního seriálu nazvaného Hlasy mrtvých, který poběží od 10. července ve 21:00 na televizním kanále Viasat History. Třídílným pořadem provází známá historička a moderátorka Bettany Hughesová, která komentuje forenzní zkoumání záhad, které patří k těm největším v oblasti. Diváci se tak mohou prakticky tváří v tvář setkat se zajímavými osobnostmi minulosti, o nichž jsme doposud věděli jen zlomek toho, co bychom vědět mohli.

Smutný hrdina Tutanchamon

Jednou z těchto osobností je i Tutanchamon, hrdina prvního dílu seriálu. Smutný hrdina, dalo by se říct, protože nejenže zemřel hodně mladý, ale navíc pocházel z temného světa královských intrik, v němž byla jeho matka brutálně zavražděna a otec zkompromitován.

O Tutanchamonově dětství toho moc nevíme. Navíc na rozdíl od zaběhnutého standardu byl u něj doposud v odborných kruzích otec jistý (či téměř jistý), jen matka byla neznámá. Otcem byl údajně excentrický faraon Achnaton, jehož ženou byla legendární královna Nefertiti. Ta však nejspíš nebyla Tutanchamonovou matkou.

Pravá matka Tutanchamona, nejspíš jedna z řady Achnatonových žen, byla podle všeho zavražděna už v mladém věku. Její tělo bylo nalezeno na pohřebišti v Údolí králů v Luxoru na „hromadě“ neidentifikovaných mumií královského původu. A po analýze DNA se zjistilo, že tahle mladá žena byla skutečně Tutanchamonovou matkou.

Zemřela ve věku 25 let a její tělo bylo pokryto četnými zraněními. Ačkoliv mnohá z nich pocházela od vykradačů hrobů, k některým přišla už za svého života. Úder tupým předmětem do obličeje pak podle všeho ukončil její krátký život.

Tutanchamon nastoupil na trůn ve věku pouhých devíti let a pro Egypťany byl vítanou změnou, i když sám musel bojovat s mnohými neduhy – například podle nejnovějších výzkumů šišlal, měl prodlouženou lebku a různé deformace vyplývající možná z toho, že jeho předci byli příbuzní. Zemřel ve věku pouhých 18 let, nicméně je doposud jedním z nejslavnějších egyptských faraonů díky své bohatě „vybavené“ hrobce.

Vítanou změnou byl Tutanchamon oproti svému otci Achnatonovi poto, že otcova vláda nebyla pro Egypťany právě procházkou růžovým sadem. Došlo při ní k různým vojenským blamážím, mezi obyvateli se šířil mor a v době, kdy zemřel, už měli Egypťané pokrk jeho oddanosti prazvláštnímu náboženství.

Oběti pompejské katastrofy měly své příběhy

V jednom z dalších dílů dokumentárního seriálu Hlasy mrtvých se Bettany Hughesová společně se svým štábem vydává do Pompejí. Toto město do dnešní doby proslavil výbuch sopky Vesuv dne 24. srpna roku 79 po Kristu. Pompeje a sousedící Herculaneum pokryla vrstva popela, někdy až 24 metrů tlustá, která města společně s jejich obyvateli pohřbila, ale zároveň zachovala v prakticky neporušeném stavu až do dnešní doby. Do doby, která díky svým technologiím dokáže přimět mrtvé „mluvit“.

Lidé pohřbení v popelu zmizeli. Jejich těla se rozpadla v prach, ale vrstva, která zasypala jejich města, zůstala celá. Což znamená, že v místech posledního pobytu jednotlivých obyvatel Pompejí a Herculanea vznikla v zemi a popelu díra ve tvaru člověka. Překvapivě zachovalá a překvapivě detailní. Archeologové do těchto děr nalili sádru a vzniklé odlitky v životní velikosti teď vyprávějí svoje příběhy. Například příběh chlapce, který měl v době smrti zhruba tři až pět let a u sebe měl amulet naplněnýn šperky. Pocházel tedy s velkou pravděpodobností z bohaté rodiny. Proč zemřel sám, daleko od svých příbuzných, je ale i dnes záhadou.

Další příběh je příběhem muže, který měl v době smrti těsně po čtyřicítce a na nohou, žebrech a tváři vážná zranění. U sebe měl dva meče, z nichž jeden byl bohatě zdobený, tesařské nástroje a spoustu peněz. Podle všech indicií to byl nejspíš válečný veterán a vysoce postavený důstojník, který se po válce živil jako tesař nebo stavitel lodí. A možná byl přímo ze samotného Říma. Kdyby věděl, co ho na jihu čeká, nejspíš by se tam ani nevydával.

Dokumentární seriál Hlasy mrtvých sleduje také osudy dalších obětí výbuchu Vesuvu (těhotné ženy, otroka či správce domu) a zároveň popisuje nové objevy, které se této starověké katastrofy týkají. K tomuto účelu si moderátorka přizvala experta na geologii.

Jaké dopady na prastaré civilizace měly klimatické změny? Co způsobily pandemie? A byla zásadní pro zánik civilizaci vulkanická činnost? Ať už se jednalo o starověký Egypt nebo Římskou říši, jedno měly všechny tyto civilizace společné – v průběhu času nakonec zkolabovaly, a ačkoliv jejich kultura tu naši ovlivňuje dodnes, samotné říše zmizely v propadlišti dějin.

Co se stalo před 3 200 lety

Před více než třemi tisíci lety jako by někdo stiskl tlačítko restart. Byla zasažena celá tehdejší lidská civilizace v západní části Země. Kultury, které do té doby prospívaly, najednou – v průběhu jediného lidského života – prošly kolapsem. Jejich jazyk a písmo vymřely, jejich existence se stala minulostí.

Klíčovou oblastí výzkumu vědců je Egypt. Poslední země, která kolaps doby bronzové přežila až do dnešních dob, i když ve značně pozměněné podobě. Egyptskou civilizaci svého času značně ovlivnily klimatické změny. Ostatně Sahara kdysi byla mnohem zelenější, úrodnější, plná jezer. Něco se ale stalo a Egypťané byli donuceni osídlit oblast okolo životadárné řeky Nilu. Stejně tak k Nilu začali migrovat i lidé okolo. Byly to velice křehké komunity, závislé jedna na druhé, a jakmile začala padat jedna, měla tendenci s sebou stahovat i ty ostatní.

Kromě nájezdných lupičů plundrovaly oblast delty Nilu (ale vlastně i celé Středomoří) kolem roku 1 200 před Kristem sucho a hladomor, způsobené klimatickou krizí. Ta byla vědci prokázána teprve nedávno, na základě zkoumání pylu nalezeného okolo Mrtvého moře a zbytků starověkého planktonu, který objevili na dně Středozemního moře. Tehdejší klimatickou změnou však nebylo oteplování, nýbrž ochlazování. To způsobilo změny ve frekvenci dešťů. Drtivá většina lidí v době bronzové byli zemědělci a neustálé sucho mělo na jejich životy zničující dopady.

Pád Říma způsobila nejspíš starověká nemoc

Římská říše zažívala ve druhém století svůj zlatý věk. Teplota ve Středomoří tehdy naopak rostla a relativně nízká sopečná aktivita znamenala nárůst počtu obyvatel říše, kterých tehdy bylo okolo 70 milionů. Vyvíjelo se zemědělství, probíhala rychlá urbanizace a například samotné město Řím tehdy dosáhlo přibližně milionu obyvatel, což znamenalo i následné vzkvétání obchodu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mělo stát.

Žádný strom však neroste do nebe a Římané tak zažili něco, čemu se říká „paradox pokroku“. Stejné síly, které umožnily ekonomický růst země, totiž zapříčinily i zhoršování zdravotního stavu obyvatelstva. Riziko představovaly i proslulé římské lázně kvůli nadměrnému zájmu návštěvníků v kombinaci s chabými hygienickými standardy. Lázně byly plné bakterií a obyvatelstvo Říma si neuvědomovaly komplikace, které z toho mohly vyplývat. Koupání tehdy bylo vnímáno jako pro zdraví bezvýhradně pozitivní záležitost.

Kvůli chabé hygieně se v Římě a na celém území Itálie rozšířil nový typ malárie. Navíc roku 165 po Kristu začal tehdejší civilizovaný svět obcházet strach z nové nemoci, kterou si přitáhli římští vojáci z východu a na kterou tehdy začalo umírat 10 až 20 procent nakažených. Této nemoci, která se objevila za vlády Marka Aurelia, se začalo říkat Antonínský mor.

Počty obětí se nám asi spočítat nepodaří, nicméně podle vědců došlo ke konci 2. století k prudkému ukončení ekonomického růstu. Nová vědecká zjištění poukazují na pokles znečištění olovem v té době. Jakkoliv by se to dalo vnímat jako pozitivní záležitost, je třeba si uvědomit, že olovo tehdy bylo využíváno pro tavení stříbra, z něhož se vyráběly mince. Kvůli Antonínskému moru totiž došlo k prudkému poklesu počtu obyvatel a Římané tak najednou měli problémy s nedostatkem pracovních sil do stříbrných dolů. Snížené znečištění olovem tak paradoxně bylo znamením úpadku Římské říše. Pokud v našich dedukcích budeme postupovat dále, můžeme si uvědomit, že finální pád Západořímské říše v roce 476 po Kristu nemusel být způsoben politickými zájmy, ale zkrátka nemocemi a epidemiemi.

O pádu starověkých civilizací zjistíte víc na Viasat History v dokumentárním seriálu Tajemství civilizací.

Grace Kelly svoji kariéru začala jako obyčejná, ale neobyčejně krásná dívka, která se stala oceňovanou hollywoodskou herečkou a módní ikonou, jejíž kariéra ale skončila stejně rychle, jako začala. Její pohádkové mění navíc dodnes halí závoj tajemství.

V polovině 50. let byla Grace hvězdou nejvyšší úrovně. Přetahovali se o ni nejznámější režiséři té doby včetně Alfreda Hitchcocka a za svoji roli ve filmu Country Girl (Venkovské děvče) z roku 1954 dokonce získala Oscara. Ačkoliv byl její otec milionář, protekci v Hollywoodu rozhodně neměla – ostatně Gracini rodiče z jejího výběru povolání nebyli právě nadšeni.

Z Hollywoodu do Monaka

Grace měla slušně našlápnuto na zářnou hereckou kariéru, nicméně po několika letech hraní ve filmech se zamilovala do jistého významného muže, monackého knížete Rainiera III. Jejich svatba v roce 1956 proběhla při příležitosti premiéry jejího posledního filmu The Swan (nebo možná se dá říct, že premiéra filmu proběhla při příležitosti svatby).

Svatbou, kterou již tehdy sledovalo v televizi asi 30 milionů lidí, ale nakonec skončila i celá její kariéra. Několik režisérů včetně Hitchcocka se ji sice od té doby snažilo získat zpět, ale ona vždy z různých důvodů odmítla. Na příkaz knížete Rainiera bylo navíc zakázáno promítání jejích filmů v Monaku.

Jako oceňovaná hollywoodská herečka, navíc s tak významným „VIP“ manželem, musela být Grace pohádkově bohatá. Jenže její peníze se někam záhadně ztratily, jak se zjistilo po její tragické smrti v roce 1982, kdy po drobné mozkové příhodě ztratila kontrolu nad vozem a zemřela na následky autonehody.

Kam se poděly její miliony?

Jmění v její poslední vůli totiž zahrnovalo pouhých 10 tisíc dolarů a zanedbanou chalupu v Irsku. Kam se však poděly její miliony, které za svou kariéru i po ní jistě musela vydělat? To se v jedinečném televizním dokumentu Chybějící miliony Grace Kelly pokouší zjistit finanční vyšetřovatelka Gemma Godfreyová

Gemma Godfreyová má v oblasti financí bohaté zkušenosti – vždyť se vyprofilovala mimo jiné jako poradkyně Arnolda Schwarzeneggera a později dokonce i britské vlády. V rámci dokumentu provede diváky Gracinou finanční minulostí od A až po Z. Kolik peněz vlastně Grace za svoji kariéru vydělala? Jak draho ji vyšel její komplikovaný vztah s bohatým otcem? A jakou cenu musela zaplatit za to, že předčasně ukončila svoji kariéru a v podstatě tak porušila smlouvu s nahrávacími společnostmi?

Grace Kelly byla evidentně prozíravá podnikatelka a současně pokroková filantropka s velkým rozhledem. Gemma Godfreyová v rámci dokumentu postupně odkrývá Gracin život od dětství ve Philadelphii po její zlatou klec v Monaku. V průběhu pořadu zůstávají diváci průběžně informováni o jejích životních (stále finančních) ztrátách a ziscích, takže příběh jejích chybějících milionů získává reálné a realistické kontury.

Na vrcholu své hollywoodské kariéry si Grace získala miliony fanoušků. Každá žena chtěla vypadat jako ona, a to jí přirozeně přinášelo spoustu peněz. Někteří experti odhadují hodnotu majetku Grace Kelly už v době jejího života na 100 milionů dolarů, což znamená, že šlo o jednu z nejvíce vydělávajících žen v USA.

Zajímavé je, že po její smrti byl stav jejích aktiv v USA ohodnocen na pouhých 10 tisíc dolarů. Přitom když o pár let později zemřela její matka, měla její poslední vůle hodnotu více než 2 miliony dolarů.

Svoje peníze si chtěla vydělat sama

Grace byla tvrdohlavá, a tak si svoje peníze chtěla zasloužit. Nechtěla být pouhou dědičkou. A tak odmítla majetek svého otce a už v raném věku se stala divadelní herečkou a modelkou.

Netrvalo dlouho a všiml si jí film. Po hlavní roli v úspěšném snímku V pravé poledne po boku Garyho Coopera podepsala smlouvu s nahrávacím studiem MGM.

Už ve 23 letech tak vydělávala na tu dobu snových 750 amerických dolarů týdně. Navíc pokud dokončila tři filmy za rok, čekal ji bonus 20 tisíc dolarů. Za sedm let si tak Grace měla přijít na 273 tisíc dolarů. Jenže po Oscarovi za Venkovskou dívku v roce 1954 její příjmy dále vzrostly, a to na 250 tisíc dolarů za rok. Tyto peníze však v její poslední vůli chyběly.

Kam se tedy poděly ony miliony? Něco samozřejmě stála svatba, něco věno (a to ne málo), ale jako monacká princezna získala Grace přístup k bohatství, o kterém se běžnému smrtelníkovi ani nesní. Proto na svatbě s knížetem dost pravděpodobně neprodělala, pokud tedy zůstaneme u tvrdých čísel. Šťastná ale nebyla. Jedinou radost jí dělaly její tři děti – svoji monackou zlatou klec se však několikrát pokusila opustit; neúspěšně.

Dokument Chybějící miliony Grace Kelly přiblíží příběh emancipované dcery milionáře, která se stala módní ikonou a herečkou, aby se nakonec vzdala veškerých výhod Hollywoodu a přijala titul Její knížecí jasnost kněžna monacká za cenu ztráty velké části svobody, rozhodně stojí za zhlédnutí.

Gaius Julius Caesar byl jedním z nejznámějších římských císařů, jenže co o něm jen tak z hlavy víme?

Podívejme se na 5 zajímavosti o římském císaři, o nichž jste možná doposud netušili.

1. V mládí byl Caesar zajat piráty

V roce 75 před Kristem se mladý Caesar vydal na Rhodos, aby se zde stal učedníkem Apollonia Molona. Jeho loď však u jihozápadního pobřeží Malé Asie přepadli piráti a Julia zajali. Chtěli za něj výkupné, nicméně podle samotného Caesara tak nízké, že to bral jako urážku a po únoscích požadoval, aby výkupné zvýšili. Ti tak učinili, ale po svém propuštění Caesar sám vedl několik lodí, se kterými piráty zajal a nechal je popravit.

2. Stojí za přestupným rokem

Uvádí se, že Julius Caesar je otcem myšlenky přestupného roku. Před Caesarem používali Římané lunární kalendář, který sestával z 355 dní. Sem tam se nějaký den přidával, aby se vyrovnaly rozdíly oproti standardnímu slunečnímu cyklu, jenže zodpovědní úředníci v těchto změnách nebyli úplně zodpovědní. Ostatně kalendáři se přizpůsobovala i doba jejich působení v úřadu, takže si ho různě měnili, aby mohli déle čerpat výhody. V roce 45 před Kristem zavedl Julius Caesar tzv. juliánský kalendář, a to po konzultaci s řeckým astronomem Sósigenem. Rok dle tohoto kalendáře už měl 365 dní, ale vzhledem k tomu, že sluneční rok má 365 a čtvrt dne, přidal Caesar pro vyrovnání každé čtyři roky den navíc. Tak jak to ostatně známe dodnes.

3. Gladiátorské hry mu nestačily

Po triumfálním návratu ze čtvrtého tažení roku 46 před Kristem se Caesar rozhodl oslavit to ve velkém stylu. Gladiátorské hry mu k tomu nestačily, a tak vymyslel inscenovanou lodní bitvu zvanou naumachia, uspořádanou v půl kilometru dlouhém jezeře, které nechal pro tyto účely postavit blízko řeky Tibery. Nechal vytvořit dvě flotily sestávající z 2 tisíc válečníků a 4 tisíc veslařů, kteří byli válečnými zajatci, a nechal je bojovat proti sobě na život a na smrt.

4, Prý měl dítě s Kleopatrou

Julius Caesar prý roku 47 před Kristem zplodil syna s Kleopatrou. Do Egypta přijel, aby ukončil spor s jejím bratrem, a ona se do jeho pokoje údajně dostala zabalená v koberci. Syna spolu měli zplodit navzdory vysokému věkovému rozdílu. Neexistují sice žádné přímé důkazy toho, že by se skutečně jednalo o Caesarova syna, ale i tak mu říkali Caesarion, tedy „malý Caesar“. Nedožil se vysokého věku, neboť ho Kleopatra jmenovala svým jediným dědicem. Proto byl po Kleopatřině smrti svými rivaly odstraněn. Bylo mu pouhých 17 let.

5, Spiknutí proti němu se zúčastnilo 60 lidí

Ne všichni Caesara evidentně měli rádi, jak jde vidět z toho, že do spiknutí proti němu a následného atentátu bylo zapojeno více než 60 osob. Stále více lidí lidí se totiž bálo, že by se Julius Caesar mohl jednostranně korunovat králem, a de facto tak zrušit Senát. K atentátu nedošlo tajně, ale veřejně na zasedání Senátu. V osudný den přiskočila k Caesarovi skupina, která si říkala Liberatores, a zasadila mu 23 bodných ran, z nichž jen jedna byla smrtelná. Ostatně důvodem, proč se spiknutí účastnilo tolik lidí, bylo to, aby za vraždu Caesara nemohl být zodpovědný pouze jediný člověk. A mimochodem, těsně předtím, než Julius Caesar zemřel, měl překvapivě zvolat onu slavnou větu: „I ty, synu?!“ Či dle Shakespeara „I ty, Brute?!“ Jenže Brutus ve skutečnosti (nejspíš na rozdíl od Caesariona) Caesarovým synem nebyl. Šlo o Caesarova důvěrníka a jednoho z jeho dědiců.

Julius Caesar byl každopádně jednou z nejzajímavějších postav historie a jedním z nejmocnějších mužů antiky. Ačkoliv byl mnohými považován za tyrana, značně přispěl k prosperitě římského impéria. V květnu si jeho úspěchy můžete zrekapitulovat na Viasat History v rámci pásmu pořadů Římský měsíc

Na naše obrazovky teď přichází první řada německo-amerického dokumentárního seriálu Nevyřešené historické případy (v originále Cold Case History), jehož účelem je zmapovat pokusy vrhnout nové světlo na historické zločiny, o kterých jsme možná ani donedávna netušili, že šlo o zločiny.

Kdo chtěl zavraždit Medicejské?

Bohatá florentská rodina Medicejských je známá až do dnešních časů jako vládnoucí rodina tohoto městského státu, která zároveň vedla vlastní banku. K významným členům této rodiny patřili i Lorenzo Medicejský a jeho bratranec Giuliano. Jenže ve Florencii žily i jiné klany, které by se rády ujaly vlády. Jedním z nich byla i rodina Pazzi, která je známá kvůli tzv. spiknutí Pazzi..

Právě toto spiknutí z 26. dubna 1478 vyšetřuje další z dílů dokumentárního seriálu. V tento den byl na bratrance spáchaný atentát přímo v katedrále Santa Maria del Fiore. Lorenzo přežil jen s malým škrábnutím na krku, ale Giuliano byl ubodán k smrti. To vedlo rozlícený dav k tomu, aby pověšením zlynčoval arcibiskupa Francesca Salviatiho, jednoho z aktérů spiknutí, jenž dokonce jednal s požehnáním papeže Sixta IV.

Jak zemřel Vincent van Gogh?

Vincent van Gogh, jeden z nejznámějších malířů 19. století a vlastně historie všeobecně, podle všeho spáchal sebevraždu. Měl se zastřelit revolverem Lefaucheux ráže 7 mm, když právě maloval v poli. Jenže nejsou pro to žádné přímé důkazy. Malíř sice zemřel až 30 hodin po incidentu a měl tedy v mezičase dost času svědčit, jenže není úplně jisté, že nesvědčil křivě. Za normálních okolností by takový postup nebyl úplně v jeho vlastním zájmu, jenže van Gogh se nechal slyšet, že i tak chtěl zemřít. To znamená, že pokud ho někdo zastřelil, neměl ho nemocný umělec vlastně ani důvod udávat.

Van Gogh tehdy přespával v jednom hostinci, jehož dcera o pár let později dosvědčila, že jí malíř skutečně řekl, že se chtěl zabít. Její svědectví doplnil i René Secrétan, 16letý mladík, který se právě potloukal poblíž. Prý mu malíř ukradl jeho zbraň. Ostatně pro (nakonec dokonaný) pokus o sebevraždu svědčilo i tehdejší vyšetřování, které bylo uzavřeno s tím, že van Gogha zabila střela zblízka a že tedy v tom čase zbraň držel v ruce on. Poslední výzkumy ale naznačují, že vrahem mohl být Secrétan.

Záhadná smrt Marilyn Monroe

Také jedna z největších celebrit a ikon 20. století Marilyn Monroe zemřela za záhadných okolností. Sice se opět oficiálně mluví o sebevraždě, ale nešlo opět o spiknutí? A netýkalo se toto spiknutí nějakým způsobem i prezidenta Kennedyho? Herečka a zpěvačka byla nalezena mrtvá ve věku 36 let ve svém bytě. To bylo v srpnu 1962. Spekuluje se však o tom, že o sebevraždu nešlo. Mohlo jít i o vraždu, ve které měl prsty Bobby Kennedy, případně mafie.

Podle nejnovějších teorií mohla být herečka zavražděna svým údajným milencem, doktorem Ralphem Greensonem. V knihovně UCLA byla roku 2019 nalezena záhadná krabice, v níž se nacházely informace, které Greenson o herečce nasbíral. Ihned po nalezení této krabice byl její obsah na 20 let označen za přísně tajný materiál, což ještě podněcuje další spekulace. Právě Greenson nalezl tělo zemřelé Marilyn a spekuluje se i o tom, že právě on ji mohl předávkovat barbituráty, které ji zabily.

Seriál Nevyřešené historické případy uvádí známá herečka Florence Kasumba, která v průběhu jednotlivých dílů otevírá i tyto výše uvedené případy.

Archa úmluvy, posvátná zlatá truhla, která byla postavena Mojžíšem podle přesných instrukcí od samotného Boha, je asi nejznámější a zároveň nejposvátnější artefakt zmiňovaný v Bibli. Kde je jí ale konec?

Co se s Archou dělo v biblických dobách, je všeobecně známé. Respektive je možné si to načíst přímo v Bibli. Popis Archy úmluvy, případně i Schrány smlouvy nebo Schrány svědectví, je možné najít ve 25. kapitole knihy Exodus čili jinak i 2. knihy Mojžíšovy. Izraelci si s sebou tuto truhlu brali do boje, důležitou roli sehrála třeba při obléhání Jericha a později i při ochraně čerstvě vzniklého Izraele před nepřátelskými vojsky.

Po těchto událostech byla uložena ve Svatyni svatých v Šalamounově chrámu v Jeruzalémě. V roce 70 po Kristu do Jeruzaléma vtrhla římská armáda, která vyplenila i Šalamounův chrám a do Říma odtud převezla různé relikvie. O tom, co se v té době dělo s Archou úmluvy, však tehdejší historici mlčí. Vlastně musíme přiznat, že úplně nevíme, co se s Archou úmluvy v té době stalo ani to, co se s ní dělo dál. Je možné, že Archa úmluvy v době, kdy Jeruzalém obsadili Římané, už ani nebyla. Ve 2. knize Makabejské se píše, že ještě předtím, než byl Babyloňany zničen Šalamounův chrám (to bylo v letech 587 nebo 586 před Kristem), byla Archa úmluvy ukryta skupinou mužů pod vedením proroka Jeremiáše v jisté jeskyni. Ta je specifikována pouze tím, že se „nachází u hory, na niž vystoupil Mojžíš, aby spatřil dědictví od Boha.“ Makabejské knihy však patří ke knihám deuterokanonickým, což znamená, že nebyly zařazeny do oficiálního kánonu („seznamu“) biblických knih.

To však stále není jediná možnost, kam se Archa úmluvy mohla ztratit. Stejně tak by tahle posvátná truhla mohla být stále pohřbená pod místem, kde stával jeruzalémský chrám. I tam mohli Izraelci Archu úmluvy skrýt před Babyloňany. Nebo mohla babylonské útoky přežít, ale ty římské už ne. Navzdory tomu, že se o tomto artefaktu žádné kroniky a další prameny z 1. století nezmiňují, bylo by možné, že by tehdy přece jen nakonec skončila v Římě jakožto hlavním městě impéria?

Všechny tyto alternativy zkoumá štáb nového dokumentárního seriálu , který vznikl v letošním roce a v šesti epizodách zkoumá jednotlivé alternativy, které by mohly vést k rozpletení záhad ztráty nejdůležitějšího předmětu v dějinách Izraele. Štáb dokonce zavítá mimo jiné i do Afriky, konkrétně do Etiopie. Tamní legendy totiž hovoří o tom, že Archu úmluvy odvezl do bezpečí svého hlavního města Aksumu etiopský císař Menelik I. Tento první císař své země měl být podle jiné legendy synem krále Šalamouna a Královny ze Sáby.

Tým expertů se tedy v rámci šesti hodinových epizod vydává po stopách Archy úmluvy a postupně putuje od Jeruzaléma přes nejzápadnější okraje Evropy až po zmíněnou Etiopii.

Ve starověku existovalo sedm divů světa, dnesUNESCO napočítalo 1 121 pokladů. Dobrá polovinaz nich je ohrožena přírodními katastrofami, válkami,urbanizací nebo chátráním. V tomto seriálupředstavuje historik sir Christopher Clarknejúchvatnější místa z celého světa. Jeho cestapovede od Velké pyramidy v egyptské Gíze ponárodní park Serengeti v Tanzanii, od Paláce větrů vindickém Džajpuru po jordánskou poušť a odbenátské laguny po mexické město Teotihuacán aměsto Hue ve Vietnamu, společně s návštěvoumnoha dalších působivých kulturních a přírodníchpamátek. Tento šestidílný seriál vznikl se záměrempředstavit světové kulturní dědictví a zavede nás nanejzajímavější místa světa.

Víte, co je to urbex? Jedná se o aktivitu, která vychází z anglického slovního spojení urban exploration, doslova „městské zkoumání“. Vyznavači urbexu zpravidla namísto „provařených“ turistických destinací navštěvují opuštěné stavby a další místa vybudovaná člověkem, jejichž sláva už pominula. Základním pravidlem urbexu je nezanechávat na místě nic než vlastní stopy a neodnášet odtud nic než prach na botách a fotky.

Trochu vyšší úroveň urbexu zobrazuje i dokumentární seriál s názvem Opuštěná místa, který brzy budou moci zhlédnout i čeští diváci. Tento pořad vás zavede do míst, kde jsou člověkem zapomenuty nejen jednotlivé budovy, ale dokonce celá města, turistické komplexy nebo třeba vojenské základny.

Jako první vás možná napadne Pripjať, město duchů u ukrajinského Černobylu, z něhož zmizel téměř všechen život po dubnu roku 1986, kdy poblíž vybuchla jaderná elektrárna. Právě Pripjati se věnuje jeden z dílů seriálu, ovšem není to jediné lákadlo pořadu. Evakuaci města tehdy nařídil samotný sovětský prezident Gorbačov a svoje domovy muselo opustit asi 50 tisíc lidí. Samotná Pripjať se však za poslední léta stala velmi populární destinací mezi turisty, takže vyznavači urbexu nebudou nadšení. Zásluhu na tom má mimo jiné i vydařený seriál Černobyl. Fotogeničnost tohoto neutěšeného místa tak přitahuje čím dál více lidí.

V bosenském Mostaru se nachází další oblíbený cíl nejen evropských urbexerů, Staklena banka v Mostaru. Budova, která byla po desetiletích dokončena v roce 1991, načež se v průběhu jugoslávských válek 90. let stala místem, odkud chorvatští ostřelovači zabíjeli nevinné civilisty. Od té doby se jí říká „Věž ostřelovačů“ a její betonová konstrukce postupně chátrá, i když existují iniciativy, které by si přály její obnovu. Jde každopádně o jeden z nejznámějších symbolů konfliktu, který si mnozí z nás dodnes dobře pamatují.

V našich končinách už trochu méně známým opuštěným místem je Salton Sea, největší jezero amerického státu Kalifornie, které se nachází v poušti, a navíc pod úrovní hladiny oceánu. Ten původně celou oblast pokrýval, takže je půda v okolí doslova prosáklá solí. Jezero zde bylo celá staletí pouze dočasné a nikoho víceméně nezajímalo. Jenže pak, v roce 1905, se protrhla jedna z přehrad na řece Colorado a údolí Salton Sea zalila voda. Toho využili místní byznysmeni, kteří zde nasadili ryby a vytvořili zde resort pro rybáře. Stalo se však to, co se dalo očekávat – voda se postupně zasolovala a v 70. letech zde všechny uměle vysazené ryby vymřely. A z rybářského resortu se tak stalo město duchů.